Výsledkem je podle odhadů minoritní účast odpůrců islámu v Poslanecké sněmovně a k tomu v záloze soukromá sympatie v řádu přinejmenším statisíců občanů.

Na straně druhé jsme svědky rezolutního odmítání Bloku proti islámu (BPI) coby extrémistů většinou médií, politiků a morálních autorit. Těžko zpochybnitelná masová latence bránit se muslimské imigraci opravdu ostře BPI legitimizuje. Rady moudrých příliš nefungují, a hodit davy normálních lidí, které BPI nějak zaujal, do amorálního pytle asi tak snadno nejde. Čím to? 

BPI: jen tupá islamofobie?

Proč v zemi s pár tisícovkami muslimů a zatím bez jediného teroristického útoku jako terč  hněvu za teror ve světě a migrační krizi vítězí právě islám, ptají se tak často a pobaveně kritici BPI. Proč nevzniklo mírnější protiimigrační uskupení, nebo procenta nenaskákala Svobodným, ODS, proč se pozornost nestočila zpět k Václavu Klausovi, ptá se zas nejeden politolog. Islám je na paškále  pochopitelně kvůli obavám z vývoje v blízkých zemích s dnes již milionovými muslimskými komunitami. Běžná a neadresná – v jádru stále dosti politicky korektní - protiimigrační rétorika některých politických stran se míjí účinkem. Kromě toho: může veřejnost zaujmout třeba název „blok proti imigraci“?

Živitelem negativního mýtu o islamofobním hnutí je jeho šokující teze o rovnítku mezi zlem a islámem. Málokdo upírá BPI odpor k islámu jako soukromé přesvědčení (koneckonců komunismus za čiré zlo považovat oficiálně smíme), ale jako spolek je podezřelý z útoku na svobodu vyznání a skupinu obyvatelstva (o komunisty se ale tolik jako o muslimy nebojíme). Útokem na víru, neboť je nemorální a vykořenit se ani nedá, je BPI vyřízený pro intelektuální elitu, na masokostní moučce z muslimů, výroku šéfa BPI Martina Konvičky, si zas smlsnou média a političtí konkurenti. Opravdu se ale tímto dá cíl a směr BPI jednou provždy vytěsnit z politiky?