Svoboda bez demokracie

Václav Havel kdysi v 90. letech zpochybnil výhradně formální dimenzi práva. To, že máte na něco právo podle určitého řádu, ještě neznamená, že jste takříkajíc v právu morálně. Pro ony časy a celkový směr myšlení příznačný spor. Tzv. desoláti nám svým stylem dávají možnost přemýšlet: co těm lidem chybí? Jejich kritici hovoří nejčastěji o osobní frustraci a o nezvládnutém pocitu bezmoci v „globálním světě“. Jsme tedy u jakési méně vznešené, ale pro dnešek o nic méně důležité alegorie Moci bezmocných.

Smysl politické svobody, o tu se tu jedná, stejně jako u práva, není formální. Mezi politicky vyjádřenou vůlí konkrétního občana a realitou by z tohoto důvodu měl existovat pokud možno hmatatelný vztah. Přeložíme-li si všechny výše uvedené odpory národovců, vidíme jednak, že nejsou ani převážně ekonomické, ani kolektivistické, což bylo běžné ještě před 15 či 20 léty, nýbrž téměř výhradně se týkají dostupnosti vlivu jednotlivce na politicky utvářenou realitu. Z pozic v redakcích, na katedrách, v bankách, zkrátka shora, se dá tomu všemu poměrně snadno vysmát jako slabomyslně přízemním chtíčům.

Váha hlasu