Mezitím ovšem probíhá bez větší pozornosti masová invaze migrantů přes jižní hranice Evropy. Zatímco z jednoho směru bude Evropa své hranice obrňovat, protože prý nic jiného nemůže dělat, z jiných stran budou stále propustnější, protože se s tím prý nedá nic dělat.

Ve výsledku to sice působí trochu podivně, ale evropská politika tak prostě funguje. Chová se tak již delší dobu. V letech 2014 až 2019 se pět let hovořilo o vybudování evropského pilíře sociálních práv. Po celé ty roky se naprosto vážně debatovalo v mnoha komisích a subkomisích i na plénech o tom, že je nutno zajistit všem lidem v EU stejný přístup na trh práce, pro všechny vytvořit stejně spravedlivé pracovní podmínky a všem zaručit účinnou sociální ochranu.

Diskutovalo se o tom do neuvěřitelných detailů. Nevyřešilo se vlastně jen pár drobností. Například to, jakým způsobem a z čeho budou navržená opatření financována či jaký bude právní status těchto opatření. Zda se bude jednat o zákonné normy, anebo jen o nezávazná doporučení. A také nebylo jasné, kdo bude celý projekt celoevropsky prosazovat, když tehdy platilo a stále platí, že odpovědnost za politiku zaměstnanosti a za sociální politiku mají jednotlivé členské země, které přitom nejsou všechny stejně bohaté ani stejně zadlužené.