Sliby obrovských darů na rekonstrukci infrastruktury totiž nejsou podmíněny žádnými úkoly, jejichž splnění by garantovalo, že tyto prostředky nebudou využity na financování teroristických aktivit, bunkrů nepřístupných pro civilisty, nákupy zbraní a stavbu tunelů. Nic tedy nebrání tomu, aby již tak pohádkově bohatí předáci Hamasu část peněz rozkradli a zbytek použili na přípravu na další válku. Pokud se některým rodinám skutečně dostanou prostředky na obnovu domů poničených válkou, nejspíš to budou příbuzní teroristů, což opět zvýší atraktivitu Hamasu a loajalitu jeho členů. Obyčejní lidé pak budou nadále živořit v tristních podmínkách, což terorističtí vládci Pásma Gazy rádi využijí pro propagandistické účely (je jasné, že rodiny s malými dětmi žijící ve zříceninách jsou atraktivnějším cílem objektivů západních novinářů než luxusní Gulfstreamy místních vládců).
Pásmo Gazy vyžaduje nutně zásadní změnu přístupu ze strany světového společenství. Řešením jeho situace zjevně nebude ani permanentní umístění izraelských vojáků na jeho území ani jeho opětovné ovládnutí palestinskou samosprávou, která na to nemá ekonomické ani vojenské kapacity, navíc není schopna garantovat dlouhodobé mírové uspořádání. Abu Mazen, který si již téměř o šest let prodloužil své prezidentské období bez jakékoli demokratické legitimity a bez permanentní izraelské ochrany by ho už dávno svrhli jeho vlastní soukmenovci, je očividně spíše součástí problému než jeho řešením. Veškerá mírnější opatření selhala na celé čáře. Miliardy dolarů, které mezinárodní společenství vydalo na rozvojovou pomoc, byly rozkradeny a využity převážně na boj proti Izraeli, pramálo pozvedly život obyčejných obyvatel Pásma Gazy. Opakování starých chyb, které předvedla poslední dárcovská konference, je cestou do pekel, k dalšímu krveprolití.
Absolutní podmínkou jakékoli rekonstrukce financované z peněz zahraničních dárců (zejm. tedy USA a EU, Katar podporuje spíše rekonstrukci Hamasu než Gazy) by mělo být zavedení civilní správy pod záštitou OSN s dostatečnými vojenskými kapacitami k potlačení odporu hnutí Hamas. Pokud nějaké území na světě potřebuje „modré přilby“ s širokými kompetencemi, pak je to právě Gaza. Každý dolar a euro ze zahraniční pomoci musí být distribuovány na přesně definované civilní projekty, ani pytel cementu nesmí být možné „odklonit“ na stavbu tunelů a teroristických bunkrů.
Stejně tak je absolutně nepřijatelné, aby Hamas určoval, jaké má být kurikulum a jak mají vypadat učebnice ve školách pod záštitou UNRWA. Školy financované i z našich peněz nemůžou a nesmí podporovat nenávist vůči Židům, stávat se úkryty teroristů, sklady zbraní a raket, děti se v nich nesmí učit, jak vyrábět bomby.
Součástí širšího mandátu mezinárodních sil by pak měl být i program kompletní demilitarizace pásma Gazy. Rakety, RPG, minomety i výbušniny nemají na jeho území co dělat. Lehké zbraně v omezeném množství mohou být přípustné u policejních složek pověřených bojem proti obecné kriminalitě, jejichž členové však nesmí mít žádnou afiliaci s Hamasem ani jinými teroristickými organizacemi.
Teprve po několika letech takových může začít diskuse, jak předávat moc místní samosprávě, která bude (na arabské poměry!) demokratická, svobodná a mírumilovná. To je ale ještě hudbou daleké budoucnosti.
Argumentace, že takový plán je nerealizovatelný, je nesmyslná. Problém, který Hamas a Gaza představují, nezmizí ze světa ani deseti dalšími dárcovskými konferencemi. Naopak, v historii známe vzory, kterými se lze inspirovat. Není pochyb o tom, že efektivní okupační správa západních sektorů Německa a MacArthurova správa Japonska po druhé světové válce, zásadními způsobem přispěly k následnému ekonomickému vzestupu obou zemí, při dlouhodobém udržení svobodné a demokratické formy vlády. Naopak příliš rychlé předávání moci do rukou místních zkorumpovaných předáků a nechuť převzít společně s mocí i odpovědnost, stojí do značné míry za současným stavem Iráku a Afghánistánu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
