Jan Klusáček: Hlas pro Svobodné je hlas pro levicovou vládu

I když povrchní pohled na programové priority může budit dojem, že se jedná o praktické rozvedení Poděbradských artikulů ODS z roku 1998 a že tedy vlastně Svobodní jen poctivěji naplňují program ODS, skutečnost je výrazně odlišná. Volba Strany svobodných občanů ve skutečnosti napomáhá ke vzniku levicové vlády.

Beznadějnost vstupu do Poslanecké sněmovny

Aniž bych chtěl přeceňovat význam předvolebních průzkumů, jakousi informaci přeci jen představují, zejména pokud se u některé strany zásadně a dlouhodobě shodují. Svobodní v žádném seriozním průzkumu nepřekročili 5% a i ukazatel voličského potenciálu (tj. kolik lidí vůbec uvažuje, že by konkrétní stranu volilo) se hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny dotýká jen velmi těsně. Pokud tedy volíte Svobodné, počítejte s tím, že zhruba ¼ hlasu jste podpořili stranu Sobotky, Haška a Zaorálka a ? hlasu stranu Falmera-Filipa či Semelové. Protiargument, že kdyby se takto rozhodovali voliči vždy, žádná nová strana by se do Poslanecké sněmovny nikdy nedostala, je sice pěkný, ale čísla jsou nemilosrdná. Nebýt Zemanovců a jejich volebního “neúspěchu” v roce 2010, jmenoval by se náš premiér (a kdoví, zda ne prezident) dávno Paroubek…

Program z říše snů a pohádek

Na první pohled může být leckomu, kdo dříve volil ODS, program Svobodných sympatický. Rušení úřadů a daní zní jistě skvěle. Detailnější čtení ovšem ukazuje, že autoři programu mají o předpokladech a důsledcích navrhovaných kroků jen velmi mlhavé představy. Rušení 26 úřadů se snadno do programu napíše, o to snadněji, pokud autor netuší, co vlastně konkrétní úřad má v kompetenci. Dá se jistě pochopit, že někomu ve Straně svobodných občanů z toho či onoho důvodu vadí letošní významný pokles cen za mobilní volání vyvolaný intenzivnější regulační aktivitou Českého telekomunikačního úřadu. Co se ovšem pochopit nedá je, jak si Svobodní představují, že se bez ingerence státu bude spravovat rádiové spektrum. Bez koordinace a správy, kterou skutečně nelze realizovat jinak, než centrálním správním orgánem, bychom byli bez prakticky veškeré bezdrátové komunikace. Na to přišli už ve 20. letech majitelé rozhlasových stanic v USA, když zjistili, že fyzikální zákony rušit nelze, takže když si každý vysílá co chce na jaké chce frekvenci, neslyší nikdo nic. Sami tak začali volat po vzniku státního regulátora. Do nedávna oblíbený telekomunikační ráj libertariánů – Somálsko – skutečně bez regulátora zažilo nebývalý rozmach mobilní telefonie, dokud ovšem nezačal být problém se vzájemnou výraznou neoochotou v propojování sítí (aby se lidé vzájemně dovolali, bylo nutné mít více telefonů či měnit SIMkarty). Tedy problém, který neexistuje prakticky nikde jinde, protože propojení vynucuje regulátor. Však si také zainterestované společnosti spolu s představiteli nového somálské vlády nedávno sedli v Dubaji a dohodli se, že v této zemi regulátora vytvoří.

Podobně zrušení Státního fond rozvoje bydlení skutečně nepřinese 1,5 mld. Kč do státního rozpočtu. Skutečné provozní náklady této instituce jsou cca 40 mil. Kč, což znamená 4 Kč ročně na jednoho občana. Svobodní totiž smíchali objem rozdělovaných prostředků s náklady na provoz, přičemž tak trochu pozapomněli, že zrovna SFRB rozděluje i několik set milionů Kč z peněz evropských fondů nebo peníze určené na rychlou pomoc obětem povodní.

A tak by se dalo pokračovat dále. Jistě, nikoli každá státní instituce, která dnes existuje je nezbytná, tím spíše nejsou nezbytné všechny její agendy. To je ovšem podstatně náročnější a mediálně nevděčnější práce, než vzít telefonní seznam pod písmenem Ú (úřady státní) do jedné ruky a tlustou černou fixu do ruky druhé.

Program z říše nočních můr

Nebezpečná míra neznalosti nebo halucinací se projevuje u autorů programu Svobodných u návrhů, které jako základní předpoklad požadují vystoupení nejen z Evropské unie, ale i dalších mezinárodních organizací. Abychom např. mohli zrušit Český telekomunikační úřad i všechny jeho agendy, bylo by nutné vystoupit nejen z EU, ale také Mezinárodní telekomunikační unie. Což je shodou okolností ta organizace, díky jejímž standardům můžeme z auta jedoucího po české dálnici celkem pohodlně a spolehlivě telefonovat třeba někam do amazonského pralesa. Představa, že trh “nějak určí” jakou bude mít předvolbu třeba Brazílie je skutečně těžko zkousnutelná. Pořád však lépe, než představy o vystoupení z EU a automatického vstupu do Evropského hospodářského prostoru.

Pravděpodobnost, že bychom získali nutný souhlas států EU a EHP pro tento scénář (vstup do EHP není automatický a podléhá jednomyslnému souhlasu členských států), je dosti malá, mnohem pravděpodobnější je tak situace, kdy bychom byli nejen mimo EU, ale i jakýkoli prostor volného obchodu. Nemluvě o tom, že bychom tímto krokem ztratili i poslední zbytky vlivu na podobu evropské legislativy, které dnes máme. Petr Mach stále opakuje příklad s “biopalivy”, tedy že vystoupením z EU a vstupem do EHP bychom ztratili povinnost přidávat biopaliva a snížily by se tak náklady pro české řidiče a nepřímo i všechny občany. Tím ovšem prozrazuje, že si příslušné směrnice (2009/28/ES a 2009/30/ES) ani neotevřel. Hned na čtvrtém řádku se totiž píše, že mají význam i pro EHP.

Dosti děsivá je kapitola programu o zdravotnictví. Myšlenka, že se dnešní veřejné zdravotní pojištění bude vztahovat jen na první pomoc a záchranu života, zatímco pro vše ostatní tu bude pojištění zcela komerční, znamená téměř absolutní nedostupnost zdravotní péče pro jakékoli rizikové skupiny, vč. např. seniorů. Jakákoli racionální čistě komerční neregulovaná zdravotní pojišťovna by pojištění pro seniory odmítala, resp. by je nabízela za cenu, kterou by si naprostá většina seniorů dovolit nemohla. Program naneštěstí neuvádí, zda by pacientům s velmi bolestivým, ale nikoli smrtelným, onemocněním či úrazem byla v rámci základního rozsahu pojištění hrazena alespoň smrtící injekce.

Významný deficit morální dimenze politiky lze v programu Svobodných vidět i na vztahu ke zvířatům – přesvědčení, že by měl být zrušen zákon na ochranu zvířat proti týrání, protože zvířata jsou věci a jako u takových přeci závisí jen na vlastníkovi, jak s nimi bude zacházet, a že ke zvířatům se není třeba chovat eticky, protože zvířata sama žádnou etiku neznají, by ve svém důsledku vedlo k závěru, že eticky se netřeba chovat ani k lidem, kteří etiku neznají (třeba mentálně postižení), a že tedy vlastně není nic špatného na tom je rovnou střílet. Věřím, že to není skutečné přesvědčení většiny členů a voličů Strany svobodných občanů, ale rozhodně se jedná o další důkaz toho, že virtuální filosofické konstrukce a volební program není dobré míchat.

Fundamentalismus

Z mnoha diskusí, které jsem s představiteli a voliči Strany svobodných občanů v poslední době vedl, jsem pochopil jeden základní princip: jejich program nelze realizovat částečně, je to všechno nebo nic. Mít takový program ovšem znamená předpokládat, že na dvě volební období získají Svobodní ústavní většinu v Poslanecké sněmovně, Senátu, post prezidenta republiky a jeho prostřednictvím i většinu na Ústavním soudu. To se ovšem v parlamentních demokraciích nestává a je to tak dobře. Praktická politika vedoucí k prosazení klíčových programových priorit se v demokracii dělat bez kompromisů nedá. A přiznám se, že se bojím stran, které slovo kompromis považují za vulgaritu.

I pokud by se tedy Svobodní nějakým zázrakem v těchto či příštích volbách do Poslanecké sněmovny dostali, nedá se podle jejich vyjádření čekat, že by bylo možné s nimi jakkoli uvažovat pro vznik pravicové vládní koalice, protože základní osa jejich programu – vystoupení z EU – je v hospodářské i politické situaci České republiky natolik nepřijatelná pro kohokoli s výjimkou stalinistického proudu v KSČ(M), že by prakticky jakékoli rozložení sil ve sněmovně vedlo ke vzniku levicové vlády.

Publikováno se souhlasem vydavatele.