Putinovo vítězství
Putin na Ukrajině vyhrál a nic, čeho se lze realisticky od evropských politiků nadít (mírné zostření ekonomických sankcí, opatrná „silná“ slova a „intenzivní diplomatické úsilí“), tento výsledek války Ruska proti Ukrajině nezmění. De facto existenci jeho vazalských kvazistátů (podle osvědčeného vzoru Podněstří, Abcházie a Jižní Osetie) už ukrajinská armáda a jednotky podřízené ministerstvu vnitra nebudou mít sílu zabránit a s nezanedbatelnou pravděpodobností lze očekávat, že jejich rozloha ještě naroste minimálně tak, aby byl zajištěn pozemní koridor mezi Ruskem a Krymem (a naopak Ukrajina ztratila další přístavy v Černém moři).
Je třeba se smířit s tím, že na Putina a další Západu nepřátelské politiky nelze nahlížet optikou a měřítky, která aplikujeme na představitele liberálních demokracií. Mají jiné priority, jiné nástroje k jejich dosahování a v neposlední řadě jiné limity pro to, co dělají a říkají. Např. nonšalantní lhaní do médií vlastních i zahraničních, kterého jsme byli svědky od Putina a Lavrova v souvislosti s Krymem a „referendem“, které na poloostrově proběhlo, by u západního politika bylo považováno voliči za důkaz slabosti a takový politik by byl po zásluze donucen k rezignaci. Většina občanů Ruska to však zjevně spíše oceňuje jako efektivní hájení údajných ruských národních zájmů a svému prezidentovi tleskají, jak se západními klauny vyběhl.
Mýty a omyly
Úvahy o tom, že Západ měl ukrajinského prezidenta Porošenka přinutit k jednání se separatisty, jsou zcela liché, protože legitimizují ozbrojený odpor proti kyjevské vládě, která se provinila jen tím, že se rozhodla ignorovat ruskou „sféru zájmů“ a chtěla patřit k Západu, a to i bez ohledu na fakt, že většina separatistických velitelů byla na své posty přímo vyslána Kremlem. Nutit Porošenka vyjednávat se Strelkovem zavání runcinmanovskou akceptací požadavků jistého karlovarského knihkupce.
Stejně tak jsou nesmyslné úvahy o diplomatickém řešení mezi Porošenkem a Putinem. Porošenko nemůže Putinovi nabídnout nic, co by si Putin nemohl a nechtěl vzít sám, s výjimkou úplné kapitulace a vstupu Ukrajiny do Eurasijského svazu.
Ani teorie, že bychom s Putinem neměli bojovat, protože máme důležitějšího společného nepřítele – islamisty, neobstojí. Za 14 let své vlády v Rusku neprokázal ani jednou, že by byl ochotný proti muslimským teroristům zasáhnout nebo alespoň nezištně podpořit boj Západu. Za každý kontejner vojenského materiálu, který do Afghánistánu dopravovala americká armáda, musela velmi důkladně zaplatit. Putin navíc vyvolal značný tlak na vládce Uzbekistánu a Kyrgyzstánu, aby vypověděli USA smlouvy o pronájmu leteckých základen. I za současný stav íránského jaderného programu můžeme z velké části „vděčit“ právě Putinovi, který při mnoha jednáních na sebe bere roli ochránce barbarského režimu v Teheránu.
Zcela absurdní jsou pak tvrzení, že Putin vysílá své vojáky na podporu separatistů z humanitárních důvodů, ze soucitu vůči etnickým Rusům trpícím na Ukrajině. Obviňovat z takové dobroty srdce člověka, který neváhá týrat a šikanovat matky vojáků padlých při jeho válečných dobrodružstvích, by bylo přeci jen poněkud neadekvátní.
Nejhorší lži, které se dopouštějí Putinovi podporovatelé v Evropě i u nás, je pak tvrzení, že Putinův režim je vlastně mírumilovný a za krizi na Ukrajině můžou „idioti z Bruselu“, kteří podporovali ukrajinské fašisty při snaze vyhnat demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče, a jakmile zlotřilý kyjevský režim padne, vše se vrátí opět k idylickým vztahům z minulosti. Ve skutečnosti je však opravdovým viníkem současné krize Putin, jehož státní ideologie, kterou prosazuje již od svého nástupu do funkce premiéra před více než 15 lety, zahrnuje nejen řadu odpudivých vnitrostátních aspektů (omezování svobody slova, role státu v ekonomice, drakonické tresty za vykonstruovaná provinění pro politické odpůrce), s nimiž si ovšem musí Rusové poradit sami, ale také princip děržavnosti, tedy vnímání Ruska jako velmoci předurčené k expanzi a k uplatňování svého vlivu v zahraničí všemi prostředky. A tím se dostává do přímého, fatálního rozporu s klíčovými národními zájmy (nejen) České republiky.
Opouštění spojenců
V Petru Porošenkovi má Západ nejvstřícnějšího ukrajinského prezidenta v historii, aniž bych přitom zavíral oči nad leckterými nedemokratickými a násilnými kroky, kterých se dopustily některé části protijanukovyčovské koalice, zejm. v době Majdanu.
Když byl hozen přes palubu neochotou podpořit boj proti separatistům a ruským vojskům vojenskou podporou (primárně ovšem materiálními dodávkami zbraní, munice a výstroje potřebné k vedené moderní války), jistě to vřelé vztahy Kyjeva s EU a NATO příliš nepodpoří a je nutné důkladně uvažovat jakým způsobem. Opět se tím opakuje nešťastný vzorec z posledních let (období v zásadě vymezeném vládou prezidenta Obamy), kdy Západ hází pod pochybnými záminkami přes palubu své spojence, aby pak bezmocně sledoval, jak se v důležitých zemích dostávají k moci jeho principiální nepřátelé. Kaddáfí jistě nebyl vzorem dobré hlavy státu, ale jeho pád vyvolaný leteckými útoky evropských zemí jen pár let poté, co se vzdal zbraní hromadného ničení a začal hrát podle západních pravidel, jistě nepřiměje další diktátory, aby se dobrovolně vystavili podobnému riziku. Podobně i v Egyptě, kde Obama podpořil pád dlouholetého amerického spojence Husního Mubaraka a následnou islamistickou vládu musel ukončit až de facto armádní puč, utrpěl Západ ztráty na reputaci a vlivu, které bude napravovat ještě řadu let.
A co teď?
Pokud už jsme nebyli schopni a ochotni Porošenkovi pomoci udržet Ukrajinu jednotnou a omezit v ní ruský vliv (třeba zřízením demilitarizovaného koridoru podél UA/RU hranic, který by zajistil, že kdo ze separatistů chce odejít do Ruska, může, ale beze zbraní a žádné zbraně a vybavení nebudou proudit z Ruska na Ukrajinu), je třeba se ptát, jak mají výsledky této krize ovlivnit další rozhodování evropských politiků. Na prvním místě samozřejmě stojí posílení vojenských kapacit zejména evropských členů NATO tak, aby v budoucnu bylo vojenské řešení podobných krizí reálně myslitelným scénářem.
Příště se už totiž nemusí jednat o „vzdálenou“ Ukrajinu, ale o pobaltské státy s velkou ruskou menšinou, která téměř jednomyslně Vladimíra Putina podporuje.
V dlouhodobějším horizontu se však nevyhneme úvahám a redefinicím spojenců a nepřátel. NATO od rozpadu Sovětského svazu projevovalo Rusku rozsáhlou vstřícnost a podporu, vč. spolupráce na různých modernizačních programech. Tomu je zjevně konec (Co ale bude s těmi Mistraly? Jak zabránit, aby za pár let nevysazovaly ruské vojáky na dovolené někde u Rigy?), jsme ale připraveni považovat putinovskou koncepci geopolitiky a zejména blízkého zahraničí či prostě sféry vlivu kryjící se s hranicemi států bývalého východního bloku jednoznačně odsoudit a začít podnikat efektivní protikroky? Máme na Západě politiky ochotné vyslovit a prosazovat aktuální podobu Trumanovy doktríny? Chceme a umíme definovat nové úkoly NATO a EU tak, aby sloužily i k zadržování ruského vlivu? Jsou u nás (v ČR i na Západě) vůbec politici, kteří jsou připraveni vysvětlovat svým voličům, že svoboda a liberální demokracie nejsou samozřejmost zadarmo, že někdy je při jejich obraně třeba přinášet i ekonomické oběti? Anebo pokrčíme rameny, uznáme Putinovu sféru vlivu, bez boje odkýváme, že do ní vlastně také aspoň trochu patříme (nakonec hlavně, když budeme moci český taveňák vyvážet i do Moskvy) a vykopeme spolu s Orbánem i v Praze hrobeček liberální demokracii?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: pravybreh.cz
