Podobně se pak nemění to, co očekávají ženy od mužů a muži od žen – jde o očekávání na jedné straně neměnná, která jsou však na straně druhé obecně různá, řekněme v optimálním případě kompatibilní. Tím samozřejmě nechci vůbec říct, že neexistují žádná oboustranně identická očekávání, jako je např. touha po pochopení – ale to by bylo jiné téma. To vše jsou důsledky toho, že lidská přirozenost je daná a neměnná. Tato pravda, byť se zdá zcela akademická, na hony vzdálená praxi, je jedním z úhelných kamenů s mnoha dopady na naše každodenní životy, neboť zkrátka ideje mají následky, ne že ne. Na naše každodenní životy však také dopadá úporná snaha popírat tuto pravdu, zavádět taková opatření, která jsou s ní v rozporu či se rovnou snaží ji vyvrátit – a lidskou přirozenost přece jen změnit. Tak i Petra Hůlová ve svém článku závěrem píše: „Neměl by se tedy v měnícím se světě změnit spíš muž, než, že bude žena doma předstírat, že je vše při starém?“

Statisticky vzato, když ale někde muži i ženy nenaleznou, co hledají, obrátí se prostě jinam. Kluci si v takové situaci budou víc a víc brát holky z Ukrajiny a naše děvčata se budou stále častěji vdávat do Německa, Francie a Anglie... Případně se stále častěji nebudou ženit či vdávat vůbec. Vzdělaným a úspěšným ženám, je-li jich stále více, se prostě v jejich domovské společnosti přestává dostávat toho, co hledají, tedy dostatku adekvátních, tedy jestě vzdělanějších a úspěšnějších, protějšků. To je statistika – něco jako gravitace... s tím se nedá nic dělat.

A, zrcadlově, mužům se např. nedostává obdivu. Muž (také) zkrátka chce být obdivován, alespoň čas od času. Obdivovat se však nedá neupřímně – párkrát snad, ale to brzy vyprchá. Jistěže bude existovat řada výjimek, ale v průměru bude touha muže po obdivu uspokojena celkově lépe v situaci, kdy je on tím v páru vzdělanějším / úspěšnějším. Tedy, pokud si zrovna nenalháváte, že je zde možnost, třeba cílenou převýchovou, změnit lidskou přirozenost.

Management domova

Hitem v této oblasti je právě slaďování rodinného a profesního života, tedy téma zmíněné polemiky. Ono ale není slaďování jako slaďování a není to pro každého – těm, kteří velebí dokonalou rovnost, stejnost, navzdory. Jednak jsou výrazné rozdíly mezi typy práce. A ani v těch případech, kde se např. předpokládá vyšší vzdělání, to není pro každého / pro každou... Tedy, pokud se žena sama chce věnovat naplno práci mimo domov (či, chcete-li, budovat svoji kariéru), ale zároveň nerezignovat na své vůdčí postavení v rodině, zejména v souvislosti s péčí o děti, ale také např. v souvislosti s rozhodováním, kdy, kde a čím se kdo stravuje, co, kdy, kde a za kolik se nakupuje, kdy, kde a jak se provádí úklid..., atp.

Tím vůbec neříkám, že to vše taková žena snad vykonává či dokonce má nebo musí vykovávat sama. Vždyť za normální situace má samozřejmě v manželovi, popř. v dětech, zdatné pomocníky. Navíc technika pokročila také v této oblasti nebývale. Jenže někdo musí to vše nosit v hlavě, plánovat, organizovat, koordinovat a rozdávat tu práci. A na tohle ženy často rezignovat samy nechtějí, a to navzdory již dlouho trvající a všudy přítomné propagandě, že pouze zaměstnání mimo domov má skutečnou cenu – často v tichosti a podprahově dovedeno do důsledků: kdo se rozhodne spíše pro ten domov, stává se vysmívaným outsiderem.