Samozřejmě – jak již bylo řečeno vícekrát, kdyby Evropská unie měla plnohodnotnou bankovní unii, nemusela by každá jednotlivá země zvlášť řešit, jak její bankovní sektor poškodí sankce. Kdyby se kontrakty o ruském plynu dojednávaly z pozice Evropské unie, byla by Evropa silnější, než když vše dojednává každý jednotlivý stát, který si pak připadá více zranitelný. A kdyby státy na periferii byly méně zadlužené (resp. kdyby eurozóna neřešila svou krizi výhradně skrze fiskální přísnost) byly by sebevědomější jak jednotlivé státy, tak EU jako celek.

Tohle už EU dávno měla mít vyřešené, ale realitou, kterou musíme akceptovat je, že to vyřešené prostě nemá a přes noc to taky nevyřeší. V takové situaci se zdá schválený objem sankcí vůči Putinovu režimu, který Evropská unie kopíruje od Spojených států relativním úspěchem.

Sankce jsou přesně cílené na Putinovy nejbližší, kteří nemohou cestovat na Západ. Banka Rossija, které byla odříznuta od financování, opravdu byla vnitřní zvláštní bankou Putinova okruhu, to americké tajné služby zjevně věděly dobře. Fakt, že Rusko nebude ve skupině G-8, ani v OECD ani v Mezinárodní energetické agentuře taky nejsou maličkosti.

To, že italská vláda oznámila, že dokončení ruského plynovodu South Stream nevidí jako pravděpodobné, je pro ruské zájmy prostě obrovská rána.

Itálií se také můžeme odpíchnout k dalšímu tématu. Viděno prizmatem bývalých sovětských satelitů či pobaltských zemí se zdá být všechno jasné. V EU jsou ale také země jako Španělsko a Portugalsko, které Rusko přirozeně vlastně moc nezajímá a to, že drží s ostatními basu jak v EU, tak v NATO je malý zázrak. Budeme se my nebo Poláci stejně aktivně zajímat o španělské či portugalské problémy s africkými migranty či tragicky vysokou nezaměstnaností?