Nyní - o měsíc později – se hradní pán nechal slyšet, že to co vláda předkládá, splňuje jeho přání, takže on tedy nemá s rozpočtem žádný problém.
Nejprve k hledisku mocenskému. Pokud by k prezidentskému vetu přeci jen došlo, může vládní koalice prezidenta snadno přehlasovat, hlasů má na to dost. Jde spíše o to, že použije-li prezident výraz „veto“, dostane se zaručeně do zpráv a do titulků: prezident hrozí vetem, prezident už nehrozí vetem apod.
Druhý moment je, že Zeman se stylizuje do role stařešiny mudrce, který i o tak komplexní problematice jakou představuje státní rozpočet, dokáže promluvit jakoby moudrým a prostému lidu srozumitelným jednovětým bonmotem.
Jak to tedy je? V zásadě prezident rozhodně neříká nic nesmyslného, ani populistického – to dokonce spíše naopak a je dokonce konzistentní, již dlouho přece říká, že se máme z krize „proinvestovat.“ Dokonce je to i v jakési "evropské linii." I v případě eurozóny se mluví o tom, jak je třeba více investovat. Investice se každému jeví jakoby prozíravé a rozumné, míří do budoucna, zatímco spotřeba se prvoplánově jeví tupá, hloupá a krátkozraká. Nejhorší vůbec je pak spotřeba vlády, v tomto směru Zeman dokonce „reguluje“ vládu zprava. V hrubých obrysech je tedy bonmot v pořádku.
Hlubší pohled je komplikovanější. Investor soukromník i investor stát mohou investovat špatně a mohou také investovat příliš, otázkou samozřejmě je, nakolik ta investice přijde, zvláště když si na ní půjčuji. Potíž je v tom, že když začne prezident-mudrc mluvit konkrétně, zjistíme třeba, že on chce nejvíce ze všeho kopat kanál ze státních peněz za stovky miliard korun, což leckomu může připadat jako vyslovená pitomost, případně jako neefektivní plýtvání s velkým potenciálem pro rozkrádání.
Možná vypadá jako lákavý příměr s lidským tělem – investice jsou asi sport, otužování, životospráva – zkrátka práce na udržitelnosti života, spotřeba je to banální jídlo. Zní to sice banálně, ale ve skutečnosti investice nejsou dobro a spotřeba není zlo, jíst je taky třeba. Vše musí být ideálně v nějaké rovnováze. Tak například Česká republika měla a má v poslední době velký problém s propadem spotřeby domácností, lidé začali příliš spořit. Na pokles poptávky dokonce reagovala ČNB kritizovanou devalvací koruny.
Všimněme si také, jak často se – v korporacích i v politice – mluví třeba o „investicích do lidí“, o tom jak jsou „investice do lidí“ důležité. Účetnictví, ani státní rozpočet však žádné „investice do lidí“ nezná. Když zvýším platy mizerně placeným učitelům, je to sice v českém případě bezpochyby rozumná investice do lidí a do školství, ale investice je to pouze v přeneseném významu, účetně a rozpočtově se to jeví výhradně jako náklad, resp. spotřeba.
Investovat i spotřebovávat lze – jak již bylo řečeno - dobře i špatně. Lze investovat do dálnic, ale co když se budou vlnit a praskat? Naopak stát může inteligentním cílením a měřením sociálních dávek sledovat nějakou politiku, třeba politiku populační, rodinnou nebo politiku zaměstnanosti. Konstruuje-li se dávka přesně, s jasným cílem, může přinést kýžený hospodářský efekt, v účetnictví se to ale jeví jako spotřeba.
Jak upozorňuje ekonomka OECD Zuzana Šmídová, i tohle má dělat profesionální rozpočtová rada státu, kterou ČR pořád nemá: testovat cíle a účelnost jednotlivých sociálních výdajů a dávek. Stát často totiž neví proč a za jakým cílem mnohé rozpočtové přerozdělovací instrumenty využívá. I utrácet a spotřebovávat se dá zkrátka chytře a s rozmyslem nebo hloupě.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
