Američtí republikáni mohli v následujících volbách získat zase jednou vítězství vpravdě reaganovských dimenzí. Do svého druhého období dostal v roce 1984 Ronald Reagan naprosto jednoznačný mandát, získal si bezmála 60% voličů, triumfoval skoro ve všech státech, disponoval hlasy 525 volitelů z 538, což je ve volebním systému USA pro výběr prezidenta rozhodující parametr. Voličské ocenění snad nemohlo být jednoznačnější, zejména uvážíme-li, že stranické zákopy bývají ve Státech vykopány dosti hluboko a hardcore příznivci velmi neradi vhazují hlasy nenáviděné protistraně.

Kromě vždy půvabných rétorických cvičení neuspěl mediálně milovaný Barack Obama prakticky v žádné oblasti své politické činnosti. Společnost rozdělil a jednotlivé zájmové skupiny, vrstvy i státy postavil proti sobě dlouho nevídaným způsobem. Pod prvním černošským prezidentem narostl dokonce rasismus! Muž, jenž zahájil svou činnost projevem propagujícím vizi bezjaderného světa, kde budou na minimum omezeny vojenské konflikty a generálně též veškeré zbrojení, odejde z akvária Bílého domu do rozvráceného světa, plného horkých a hybridních válek, nenávistné xenofobní propagandy schopné nepochybně další konflikty dříve nebo později vyvolat. Jaderný potenciál nově získal nevypočitatelný Írán, jehož šikovní představitelé jej momentálně sice dočasně chytře kapitalizovali výměnou za všeliké výhody, ale mohou se k výrobě A-bomby kdykoli vrátit a dokončit ji. A vystřelit ji pak na Izrael, pochopitelně. Barack O. se v zoufalé snaze dosáhnout aspoň nějakého jakž takž započitatelného mezinárodněpolitického úspěchu postaral o mnohem lepší pozici šiítské velmoci, než jaká byla v dané situaci nutná: „Všichni chceme s tím podělaným Íránem obchodovat!“

Sádelnaté evropské státy, jaty hrůzou z budoucnosti, co nejrychleji obnovují „horečné zbrojení“, protože ve světě „we can“ začíná být pěkně nebezpečno. Barack Obama se může jen smutně koukat do vitríny na Nobelovu cenu za nic – pardon „za mír“ – udělenou mu podle nedávného přiznání předsedy Norského nobelovského výboru čistě účelově se záměrem, aby tak nějak víc poslouchal hlas (západní) Evropy a nebyl tolik svéhlavý jako Bush. – No, a jestli tento článek čte nějaké xenofobní antisemitské čechyčechům prase, tak tě, náckovský hajzle, ujišťuju, že do střední Evropy tenhleten perský atomový pozdrav taky doletí, rakety na to jsou, takže chcípneš zároveň s panem Kohnem! Pročpak bych, prosím vás, nebyl hrubý v hrubém světě? U prezidenta Zemana to Češi přece považují za šarmantně půvabné a hnedle běží vyplnit anketu: „Nejlepší polytyk je Myloš, kterimu duvěřuju.“

Mimochodem, Češi, krajané milí, neměli bychom zapomenout, že onen svůj zmiňovaný kruciální protijaderný, vizionářský, především však mediálně jako obvykle přesně vycizelovaný projev, pronesl Obama na Hradčanském náměstí v hlavním městě té naší České republiky, hned vedle Hradu. Zmínil v něm Tomáše Garrigue Masaryka, vždyť jeho sochu měl za zády. Hlavním důvodem, proč prezident v té době nejmocnější země světa do Prahy vůbec přijel a chtěl pronést důležitou řeč právě zde, byla ovšem postava Václava Havla, světové osobnosti pocházející právě z tohoto města a nebojme se říci přímo politické a společenské „mezinárodní hvězdy“… Hmm, tak copak jsme s tímhle odkazem, Češi, krajané, voliči, mezitím – čechyčechům, smilošembudespoňsranda – tak nějak vyvedli?

Barack toužil po krásném výhledu na stověžatou matičku, tým marketingových poradců mu přesně vybral tohle prostředí, movie effect. Svatý Václav byl však zřejmě proti, takže na záběrech zůstalo bílé mléko, příklop mlhy, cáry nejisté budoucnosti. Můžete říct, že trpím nějakou nezvládnutou nenávistí k Zemanovi, a že je to můj problém. Jenže, opravdu, jsem jenom romantický snílek, příslušník českého politického národa, který teskní a touží po tom, aby k nám zase mířili významní lidé ze světa jen proto, že na hradě českých králů působí někdo, za kým se prostě MUSÍ jezdit. Nenávisti nemaje, já jen trpím! Kurva fix!