Jan Opravil: Biskup, výročí, maturita

Zvěčnělý Ivan Martin Jirous častoval jiného muže v biskupském úřadě, Josefa Vranu, z vězení verši ostrými, sarkastickými, zároveň literárně hodnotnými: „V bělostné říze / biskup Vrana / věří tak jak mu věří strana. / Než jedno je mi s podivem / že při mši svaté místo křížem / nežehná srpem a kladivem.“ Kdyby napsal „při mši svaté svaté svaté“, šlo by o epizeuxis, za kterou prý vyletěla spousta lidí od maturity. Ale nenapsal, protože v kriminále máte na papírcích málo místa a kam je pak schovat, žejo.

Slovo epizeuxis jsem ostatně, přiznávám, letos slyšel poprvé (mí maturitní zkoušející chápali, že chtít od žáků na odborné škole gymnaziální znalosti bývalo by bylo přemrštěné). Což nevím čím mě má naplňovat, jestli studem, anebo zda je to celkem jedno, v kakofonii moderních médií. Která ostatně falšovala informace a záměrně pejorativně se vyjadřovala o běžencích, jak bylo nyní Primě prokázáno. Jak bylo nyní Primě prokázáno – což by byla epanastrofa, čili palilogie, opakování stejného slovního spojení na konci jednoho a na začátku následujícího celku, věty, sloky (asyndeton – vypuštění spojek v zájmu stručnosti a textové ozvláštněnosti, ha!). Ono „prokázáno“ může být jistě forenzně napadeno a co a nechám to tak a mně na nějakém slovíčku nezáleží (polysyndeton – zdánlivě zbytečné nadužití spojek), zkoušku dospělosti jsem přece druhdy skládal na pouhé odborné škole (polehčující okolnost).

Fakt, že se u nás prohřešky proti žurnalistické etice vyskytují, tušili jsme tu od hlavy až k patě, z leva do prava, od Šumavy k Tatrám (merismus – celkem třikrát), již nějakou dobu. A že v tom tahle stanice zdaleka nejela sama! Také u jiných našly by se perly básnické metaforiky, strašící lid český „běženeckou vlnou v-a-l-í-c-í se na nás“ und zó wajtr. Severským vlastníkům skupiny Prima je prý vše celkem buřt, ač by naivní Středoevropan očekával, že celé Švédsko bude na nohou (synekdocha) vzhledem ke svým demokratickým a tiskovým tradicím. Werich by řekl: „Od prdele k Tatrám.“

Ale co, vyplundrovali naši zemi kdysi v tanci mečů (kenning!) války třicetileté, což jsme slyšeli a četli snad tisíckrát (hyperbola), takže. Předletí tohoto roku začíná jináč příznivě, s vláhou a uměřeností teplot, zejména na Moravě (vaculíkovský kozí skok).

Facebooková generace může být, pravda, z toho všeho docela štajf (slovo citově zabarvené – expresivum). Prostředí předmětné aplikace je postaveno na hovadské myšlence (katachreze), že mým přítelem smí zůstávati jedině ten, kdo mi souhlasí vždy a bezmála se vším, aj lajk jú. Tato deformace, vlastně šílené zúžení palety sdělovacích nástrojů a současné potření nuancí a jemností, jež činí svět a lidské kontakty krásnými a bohatými, není bez následků! I když vím, různých smajlíků teď přibylo…

Vybavuji si podivně kontrastní vzpomínku na disidentské debaty, v nichž bývala často používanou figurou velebná, důrazná, přitom korektně a slušně pronesená věta: „V tomhle s tebou, XY, nemohu souhlasit!“ Místo XY dosaďte si „Vašku, Pavle, Petře, Marie, Radime, Honzo, Josefo“, nebo třeba „Ludvíku“, „Dominiku“, „Jaroslave“ et cetera – jak jest vaše ctěná libost. Neznamenalo to nic menšího, než: „Respektuji tě, jenže vidím tenhle problém jinak než ty. Pojďme si své pohledy srovnat, možná najdeme společné řešení, případně také ne, ale každopádně se vzájemně obohatíme.“ Což byla mnohem větší věc, než se na první pohled zdá.

Vysokou úroveň diskuse respektovali i lidé vyšlí z dogmatické školy, bývalí komunisté. Sami jen o něco dříve, během 50. let 20. století, nejlépe poznali, že položení rovnítka mezi „člověk = jeho názory“ vždycky nakonec vede ke zničení toho člověka.

Já vím, disent byl, jak se většina národa domnívá, jakousi exkluzivní profesí nemnoha statečných a výlučných. Jenže nemylme se, těžce nastřádaná zkušenost noblesní komunikace mezi filosoficky zcela odlišně ukotvenými osobnostmi mohla by se nám všem proklatě hodit. Stejně, jako tehdejší mimořádně vysoko nastavené standardy tolerance, respektu a úcty k odlišnostem. A jestli máte dojem, že si tu dobu idealizuji, nalistujte ve Vaculíkově Českém snáři pasáž, kde autor popisuje ostrou polemiku chartistů, vedenou formou vzájemně vyměňovaných textů, nebo spíš otevřených dopisů. Nad líbezností tónu se spisovatel až ušklíbne: „Náš milý spor pokračuje, ve vší lásce.“

Zato kotlík moderní komunikace na internetu a sociálních sítích je pěkně plný jedu (metafora). Filosofie a jiné podobné vymyšleniny musí stranou, špatný je nejen ten, kdo se mnou nesouhlasí, ale prostě každý, kdo se mi nelíbí nebo je jen bezbranný, takže se snadno může stát terčem mých frustrací. Milan Petřík odkudsi z Plzně, náhodně vybraný z typické diskuse pod libovolným článkem na známém internetovém serveru, se dne 3. června 2016 opravdu s ničím a nikým nemazlil: „Zachraňovat nížinné gorily nebo šimpanze je daleko humánnější a významnější činnost, než z moře tahat bezmozkové čmoudy, na které EU bude jen doplácet.“ Jářku, ve vší lásce…

Jistě, agresivitou se prosazující, manipulativně jednající jedinci tu byli vždycky. Někteří udělali kariéru v politice, další se vyžívali jenom na přidělené skupince nešťastných podřízených, žáků, podle profese. „Sociální“ elektronická komunikace zdánlivě pouze technicky otevřela stavidla, takže šíření zla se mohlo stát masovou zábavou, přístupnou každému. Ale intolerance, ve které se návštěvníci internetové sítě intenzivně cvičí, nepochybně bude mít důsledky pro celou společnost. Kombinace demokratického politického systému a stupidního voliče je brizantnější, než si připouštíme.

Leč, konečně zpátky k biskupovi z titulu! Tenhle Jaroslav, „bývalý disident“, seděl přece svého času ve vězení za nezávislou vydavatelskou činnost, sice v jiné věznici, ale stejném čase, jako Magor. Jirousovy verše zná a na onu podivnou éru, v níž utlačovatelská a zároveň manipulativní státní moc triumfovala, mohl by ještě semo tamo (archaismus) míti nějakou osobní vzpomínku. Jenomže, máme novou dobu, všechno obracíme: Kardinál mluví jako politik, zatímco expolitik Karel Schwarzenberg se strachuje o vyprázdněné kostely, jako by byl biskupem. Starý bard Jiří Suchý trpí obavou o budoucnost mladších – což jsou v jeho případě vlastně bezmála všichni – naopak mladší Milan Petřík určitě by se nechal za dobrou mzdu najmout k pecím nebo do záchranného programu šimpanzů, práce jako práce, Arbeit macht frei a je-li slušně placená, jeden holt nevidí rozdíly, nad nimiž by se měl filosoficky trápit.

Vždy vtipný slovenský karikaturista Shooty vykreslil k tomu obrázek, na němž svatí Cyril a Metod přicházejí ke Slovanům, kutícím cosi ve svém pohanském posvátném háji, se slovy: „Sme imigranti a priniesli sme vašu tradičnú kultúru,“ což překládat jistě nemusím. – Hmm, tedy, nebylo to „k tomu“, ale tak nějak „ke všemu“, co tu teď máme… k Tatrám (vulgarismus).

Tiše, nenápadně, odkudsi se vrací „Démon souhlasu“, o němž pronikavě psal slovenský spisovatel a později disident Dominik Tatarka v šedesátých letech. Čert, který si jen oblékl modernější kabát… Ďáblovo číslo je ovšem 666, tři šestky, epizeuxis 6. To ví duchovní i rocker, v Osvětimanech rovněž šoféři autobusů a ovšem starosta. Zdánlivě nevýznamný, jen kuriózní detail: Osvětimanský kostel je zasvěcen nikomu jinému než svatému Havlovi!

Co dnešní „elita“? Manipulativně jednající jedinci, jednorozměrní (aliterace!) a s hypertrofovanou vůlí k moci, usadili se na rozhodujících politických pozicích. A masa (jak oblíbené Hitlerovo slůvko!) trénuje hejting na síti. Tvoří názorové skupinky, založené na téměř dokonalém souhlasu a vzájemném povzbuzování… k čemu vlastně? Zase jen k nenávisti? Prosím vás, to přece nemůže dopadnout dobře.

Rozvážné slovo někoho, kdo má širší rozhled a filosofické zázemí, by se nám v této rozvášněné a nebezpečné době hodilo. Mluvčích se však nedostává. Nemuseli bychom hned se všemi jeho (jejími) názory souhlasit, jen kdyby dokázal(a) vrátit standardy civilizované polemiky na starou dobrou úroveň slušnosti, korektnosti, především pak vzájemného lidského respektu. Vidět v druhém člověku méně než lidoopa? Hmm, Milane, ale jak potom zabráníte, abyste se pro kohosi v jisté konstelaci anebo jen vinou blbé náhody nestal škodnou zvěří sám? Také jste coby Čech teoreticky – a ne zas tak dávno – během „pokusu o ilegální opuštění republiky“ k jakému se dříve uchylovala řada lidí (ne opic), mohl někde zůstat viset na pohraničních drátech či ležet krvácející těsně za čárou. Tamní policisté, možná potomci odsunutých sudetských Němců, kteří „vyhnání“ z Čech do Bavorska jistě nepovažovali za úsměvnou, dávno zapomenutou historii, nad vámi místo pomoci také mohli filosofovat o „ušlechtilých“ tématech, třeba, že gorily a jiní lidoopové jsou přece důležitější než NĚKTEŘÍ lidé.

Ovšem kněz, kterého média akceptují a jsou ochotny jej alespoň občas nemanipulovaně pustit na obrazovku, údajně nereprezentuje mínění České biskupské konference, nýbrž vyslovuje své soukromé názory, což je třeba všem dát jasně, zřetelně a ihned najevo. Politický vězeň Dominik, občanským – a tedy i vězeňským – jménem ovšem Jaroslav (kromě čísla, neboť Zvíře označuje vše číslem), spěchal, aby nechal vydat příslušné prohlášení bezprostředně po vysílání Halíkova rozhovoru a ještě jménem celé ČBK. Česká biskupská konference, kolektivní orgán, přirozeně právě tehdy, jaksi, zrovínka, žel, pro čerta starého, nezasedala.

Přesto cosi prohlásila. Zázrak!

Mnozí se ptali, o co vlastně šlo? Tomáš Halík jistě mluvil za sebe a vyslovil své soukromé názory, to dá rozum. Respektive ne úplně soukromé, spíš názory osobnosti, která si svou integritou v médiích a u veřejnosti postupně vybudovala renomé. Ovšem záměr „ČBK“ je evidentní: „Jestli tohoto člověka budete prezentovat, mohli byste mít určité, zatím nespecifikované, problémy s námi.“ Typická jemná manipulativní technika, okoukaná kdepak asi? Jen kvůli tomu bylo vůbec nějakého prohlášení třeba!

Český primas také nedávno poskytl médiím rozhovor, mnohými chápaný tak, že to v něm od něj poněkud schytal dokonce svatý otec František, náměstek svatého Petra. Papež prý vychází ze situace Jižní Ameriky ale my… a tak dále. Dobrá, politicky bychom měli jasno, biskup promluvil za státníky. Jenže co říci za kněze? A co Bůh sám, o kterém píšou, že o Letnicích nechal apoštoly mluvit tak, až jim rozuměli užaslí „Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové“? – Hmm, nejsou tohle náhodou ti, které se snaží oslovit, ovšem z jihoamerického pohledu, František? A jak jinak, než prostřednictvím ježíšovské lásky? „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne…“ Přece tahle naše evropská křesťanská kultura je mnohem lepší, než ty ostatní, není-liž pravda, pane Milane Petříku?

Přítel, rodiči vychovaný coby tradiční katolík, kárá, že prý platí stará zásada: „Kněz se nekritizuje, biskup už vůbec ne.“ Ale to se podívejme (ironie)! Tohle je přece definice tak zvaného klerikalismu! Nekritizovatelný prelát si cosi kutí ve svém posvátném háji, a vykonává-li své poslání špatně, znuděně a tupě, stejně má zůstat nedotknutelným polobohem? Hmm, ač nebiblista, nemohu se zbavit pocitu, že vyprávění o Ježíšovi v té knížce vyznívá hóódně jinak.

Inu, plazí se nám tu pod nohama kdo jiný, než starý známý démon souhlasu, bytost s číslem šest šest šest. Ostatně, poslední dva prezidenti této země byli a jsou manipulativními osobnostmi nejvyšší třídy výkonnosti. Minulý si dokázal omotat kolem prstu i umělce tak programově nezávislého, jakým dříve býval Milan Knížák.

Muže, který – mimo nezanedbatelného podílu na vývoji světového umění 20. století – psal pronikavé věty: „I když se zdá, že postmoderní vnímání přineslo především atomizaci postojů, není tomu tak. Svět si totiž začíná uvědomovat (spíše pociťovat), že je nutné zaujmout nějaká společná stanoviska. Je samozřejmě obtížné takováto stanoviska najít, poněvadž moderna vyvinula silné demokratické cítění, které se stalo základem organizace života společnosti, a tedy i bází pro vnímání umění. Taková báze je hodně nestabilní a projevují se v ní vypjaté individualistické postoje, které znemožňují zobecňování. Dnes, aniž si to většinou uvědomujeme, se stanoviska pomalu sbližují. Známky tohoto procesu jsou vidět ve všech oblastech lidského konání.“

No, kéž by, Milane. A ještě: „Pro moji fascinaci Novým zákonem není nutná jeho reálnost. I kdyby Kristus nikdy nežil a příběh jeho života byl jen neuvěřitelnou pohádkou, síla jeho poselství by se nezmenšila.“ – Hmm, hmm, jestli do těch Osvětiman neměl zajet raději Knížák. Aspoň bychom byli ušetřeni pohledu na biskupa, přijíždějícího po trase autobusové linky číslo 666 do kostela svatého Havla v městečku, kde šafářuje jediný prezidentský majordomus na světě, který nesmí dostávat žádné tajné informace. Biskup omotaný kolem prstu. Vyřešili bychom spoustu nepříjemností včetně hříchů, protože kněz se nekritizuje, a frontman Aktualu navíc docela dobře zpívá. Tož, Tisíckráte pozdravujem tebe (mariánská poutní píseň, v jednotném kancionále pod číslem 812, kterou mimo jiné od 8 do 18 hodin v každou celou – elipsa neboli vypuštění slova, jež je jasné a tím také zbytečné – hraje zvonkohra pražské Lorety, za dobrého větru slyšitelná až v Arcibiskupském paláci), Tausendmal stets wollen wir dich grüßen, Tisíc ráz pozdravujeme teba, Po tysiąckroć pozdrawiamy Ciebie, Rajska djevo, kraljice Hrvata. Chorvati tvrdí, že autorem té jejich „rajské děvy, králice hrvata“ byl jezuita Petar Perica, což české církevní autority odmítly suchým: „Autor neznámý,“ (persifláž – či co to bylo – už se v tomhle slovníčku figur, pojmů a trop lehce ztrácím).

Pochopitelně, celý tento text je psán formou nadsázky (hyperboly), v tomto duchu chybí zde už jen závěrečná řeč: „Soudruhu prokurátore, vážený soude, přiznávám, že jsem se provinil kritikou kněze, arcibiskupa, ba kardinála, když jsem šířil falešnou informaci, jako by jel oslavit 666. výročí obce, namísto pravdivého údaje, že si místní významná farnost souběžně připomíná kulaté 650. výročí, kdy se z ní začalo šířit světlo víry blahé do celé Evropy. Nechal jsem se ochotně zneužít imperialisty, jakož i organizovaným Muslimským bratrstvem podporovaným léta na internetu vládami Spojených států a ovšem za vším stojí židé, Izrael a jiní sionisté a halíkovci. Občané soudci, ve jménu národů, proti jejichž svobodě a štěstí jsme my zločinci povstali, ve jménu míru, proti němuž jsme se hanebně spikli, žádám přísné potrestání. Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí hanebnou hlízu zrady pražské kavárny. Ať je zvonem, volajícím po celé naší krásné vlasti s Jitkou Obzinovou k novým vítězstvím!“

(Během procesu s Rudolfem Slánským a dalšími obviněnými 1952, zde parafrázovaném, docházelo k široké mediální manipulaci. Hlavní stranické noviny Rudé právo byly vydávány v dvojnásobném rozsahu, aby byl dostatek prostoru k působení na veřejnost. Švédům to bylo i tenkrát celkem buřt.)