Přesně řečeno, jedná se o fízlici. Paní, žena, bývalá sousedka, nenápadná, zdálo by se neškodná osoba. Vždycky se tvářila poněkud nepřístupně, byť v zásadě přátelsky. Ovšem registrovala všecko: Sledovala situaci z okna či dveřním kukátkem přes chodbu, příchody, odchody, návštěvy, druh oděvu naznačující víkendové aktivity anebo pouhé cesty do každodenního zaměstnání. Nikdy nebyla mimořádně chytrá, takže se v její řeči dosti snadno projevilo, jak přesně zná náš životní rytmus, obvyklé časy přítomnosti v bytě a mimo něj, objevující se přátele či příbuzné, dokonce typické nákupy. Bravurně ovládala umění  vyhodnocování velikosti přinášených tašek a druhu trčícího zboží, jistě tedy mohla být, navzdory svým limitům, vedena coby spolupracovník vyšší analytické třídy.

Především ji to všechno evidentně ohromně bavilo, špiclovala prostě ráda. A režim nerežim, tenhle hezký koníček jí zjevně zůstal až dodneška. Vládci odcházejí, sklony obyvatel přetrvávají. Dávno jsme si zmizeli z očí, stěhoval jsem se několikrát, do úplně jiné čtvrti – ne ovšem kvůli ní, prostě život to tak přinesl. Touha „mé paní K.“ vědět, kde žiji a jakpakže se mám, překonala desetiletí, politický systém i řídící důstojníky s jejich registry svazků.

No a zrovna onehdá jsem svou fízlici načapal, jak si na domovních zvoncích ověřuje mé aktuální místo pobytu! Ano, pátrala až vypátrala. A právě – jistě s pocitem triumfu a dobře vykonané práce – se definitivně ujišťovala o výsledku! Lekla se upřímně, dělala ovšem, jakože mě nevidí, a že se tu jen tak prochází, náááhodou. Jenže oba jsme moc dobře věděli, o co tady jde. Trochu zestárla; ovšem životní záliby se nemají opouštět ani ve vyšším věku. Holt, aktivní seniorský věk, to je dnes trend.

Ne, nejde o nějaký fantasmagorický stihomam. Jiná starší dáma „z minulosti“ se nám před smrtí přišla vyzpovídat, kterak pravidelně hlásila přidělenému estébákovi cokoli, co o nás zjistila. Tížilo ji pak svědomí. Divná doba, divný systém, poměry, divní lidé žijící divné životy v nich. Teď už vše zní tak fantasticky, že o tom člověk vlastně nerad mluví, aby nevypadal podivínsky. Všichni ostatní přece žili normálně! Vstupovali ve správném věku do příslušných masových organizací, na 99,9999% volili kandidáty Národní fronty, manifestovali souhlas či nesouhlas podle toho, co se po nich právě chtělo, mávali aktivně mávátky v červené, bílé a modré barvě. A byli šťastní, když jim totalitní režim přece něco dovolil.

Nejslavnější zpěvák populárních písní té doby (stále ještě nejslavnější) Karel Gott kdesi vzpomíná, jak radostná a velmi povedená píseň Lady Carneval vznikla v jakémsi téměř rauši, vyvolaném štěstím z faktu, že členové souboru dostali povolení zúčastnit se hudebního festivalu v Rio de Janeiru. Euforie z „devizového příslibu“, „výjezdní doložky“, „kladného vyjádření jakési základní organizace…“ a tak dále… Šílené! Ano, opravdu, talentovaní tvůrci Jiří Štaidl a Karel Svoboda byli umělecky inspirováni, neřkuli excitováni, úředním razítkem, vlípnutým jakýmsi komunistickým pochopem na správné místo nějaké té bumážky, formuláře, pasu. Směšné a tragické zároveň… Radost jistě subjektivně autentická, důvody k ní však absurdní, ponižující a degradující!