Profesionální novináři ovšem také nespí, přesněji řečeno neleží již na břehu mořském v Řecku či jiné nyní výhodné destinaci. Letní témata jsou téměř vystřílena, šuplíky vyprázdněny, oblíbené a patřičně dráždivé mystérium skutečného otce našeho prvního presidenta nezůstalo opomenuto, má jím přece jen býti František Josef I., císař rakouský etc. Také náhodou zrovna umřela paní, která před lety přežila pád Dvojčat. Dostala rakovinu žaludku, to se stává. A hnedle máme tisíce odborníků na karcinom trávicího traktu, stavební materiály 60. let 20. století včetně jejich zdravotní nebezpečnosti, světové spiknutí, azbest, letecké palivo, terorismus, developerskou činnost v hustě zastavěných lokalitách a tak vůbec a tak všelijak a tak tik tak.

Diskutéři v poslední době vytvořili svéráznou komunitu, navzájem znají své přezdívky, soutěží ve vynalézání podivných slovních spojení a invektiv. Třeba „sockomunistická obamistická pitomost“ je dobrá, nebo „putní pedofilní rektoři“, „pravdoláskařská mafie“ – která nás ovšem všechny odkudsi ovládá, asi z lavičky Václava Havla. Když kancléřka sousedící země vysloví pochopitelný a příčetný názor na uprchlíky, mohou se kámoši z internetu ztrhat. Člověk si maně položí otázku: „Nebolí je z toho bušení do klávesnic prsty?“ Odpověď kupodivu zní: „Kdepak!“ Vášniví účastníci debat totiž evidentně mají dostatek času nejen na své psaní, ale zejména pro následnou relaxaci. Není obtížné vytušit, že tihleti lidé se v práci – věnují-li se vůbec kdy jaké – zrovínka nestrhnou. Ať to chceme nebo ne, internetová zřídla výše citovaných bizarních mozkově-verbálních konstrukcí obývají a napájejí především osoby, které holt nemají nic jiného na práci. Teď, zítra, vlastně pořád, celé dny, měsíce, dokonce roky. No ano, někteří možná ještě pracují v nějaké firmě, kde zaměstnavateli příliš nezáleží na výkonu nebo se takové věci dokonce vůbec nesledují a ani nepoznají. Převažující většina jich však patří mezi – výstižně řečeno – jaksi „vyřazené“.

Ano, řekněme si konečně otevřeně, diskutovat na zpravodajských serverech je svým způsobem ostuda. Nemám co dělat, ergo diskutuji. Nejsem schopen kvalitních vztahů uvnitř skutečného světa, hledám si přátele ve virtuální realitě… Zvláštní je, že si tuhle jednoduchou pravdu o dehonestujícím charakteru vlastní účasti v tak smrdutém kanále neuvědomují netoliko přímí účastníci, ale dokonce ani vedoucí redaktoři nebo majitelé médií. Zřizujeme snad běžně v institucích a obchodních společnostech zvláštní místnosti pro pervertované jedince? – Ne, ledaže bychom za takové úchyly považovali kuřáky.

Ztrátě sebekontroly během komunikace přes nová média říkají odborníci disinhibace. Vyjadřuje to cosi jako morální odbrzdění, vypnutí zábran v prostředí pociťované anonymity. Internetový veřejný prostor se příliš plní outsidery, hňupy a lenochy na plný úvazek. Zásadní úskalí webové komunikace existují minimálně dvě. Za prvé, na internetu o něco (či spíš o mnoho) více času mohou trávit – a být pak též nejvíc aktivní v „diskusích“ – povaleči. Je to dáno jaksi principiálně, činný člověk prostě nemá čas, aby stále seděl u PC a reagoval na cokoli. Druhým rizikem bývá příliš snadný úspěch, dosahovaný mezi podobně „postiženými“ jedinci. Kdo ve skutečném životě selhává, může si najít „náhradní pocit úspěchu“ uvnitř spřátelené internetové (facebookové) skupiny, kde střízliví kritici byli eliminováni.

Pochopitelně, velká většina moderních technologií přináší lidem, a doufejme že můžeme říci i „světu“, hlavně pozitiva. Proto tohle všechno děláme, vymýšlíme, zavádíme. Jenom musíme vědět, co vlastně děláme, čteme, píšeme, šíříme. Internet bez „internetové hygieny“, bez patřičného odstupu, skutečně člověka sráží.