Kongresové nadšení ledna 2016, a když ne nadšení pak alespoň uspokojení, zrcadlící se v projevu Petra Fialy, nynějšího předsedy ODS, nemůže zastínit „hříchy proti pravicové víře“, jichž se strana dopustila v minulosti. Největší z nich souvisí s kupónovou privatizací.

Hmm, ono se to, pravda, po letech hezky mluví, když pisálek vidí, jak vše dopadlo. Měl jsem si to tehdy zkusit sám, že! – Ano, jistě, jenže tak bychom se nikam nedostali. Nepokusíme-li se reflektovat minulou zkušenost, nemůžeme jednat lépe. Takže si dovolím, ve vší úctě, ještě chvíli pokračovat.

O co vlastně šlo v tak zvané „velké privatizaci“? Československá, nebo později spíš jenom česká (protože Slováci prošli pouze prvním kolem a pod Vladimírem Mečiarem pak tuto formu transformace odmítli) společnost skutečně stála před velkým technickým problémem, jak z totalitní ekonomiky, jež měla určité silné stránky, ale zahrnovala i hrozně zanedbané a na první pohled neperspektivní podniky, děsivě důsledně koncentrované do obrovských koncernů, udělat prostor volného trhu, svobodného podnikání, marketingu, obchodu, neomezovaných informací. Měly se vytřídit dobré a životaschopné části národního hospodářství od těch špatných, a ty nechat zkrachovat. Což nutně muselo být spojeno též s propouštěním, beznadějí, negativními politickým důsledky.