Nemohu si odpustit ještě jednu historickou vsuvku ke zmíněnému J. Kaizlovi: Ministerstvo financí ve Vídni totiž tento muž přebíral po Eugenu Böhmovi von Bawerkovi. Bawerk, profesor a doktor práv, brněnský rodák, byl jedním z nejvýznamnějších ekonomických teoretiků konce 19. a počátku 20. věku. Mimo jiné ve svém díle „Kapital und Kapitalzins“ čili česky „Kapitál a úrok“, vycházejícím od roku 1884, rozcupoval Marxovu ekonomickou nauku. Věřte nebo ne, Böhm-Bawerk opravdu prakticky všechny základní postuláty a teorie vousatého proroka levicové budoucnosti prozkoumal, zkritizoval, logicky vyvrátil a definitivně odmítnul. Takže si představte, celá ta krvavá historie 20. století s jeho levými revolucionáři a totalitními násilníky marxisticko-leninského ražení se vlastně neměla a nemusela konat. Kdyby lidé více četli dobré knihy a trochu rozuměli tomu, co čtou, mohli jsme si to všechno odpustit! Skoro se tomu nedá ani uvěřit… Ostatně myšlenkovou bídu marxismu srozumitelně ukázal také Tomáš G. Masaryk ve své žel nikdy nedopsané Otázce sociální. Byť torzo, přece jen je to doporučené čtení pro každého Čecha, Moravana a Slezana! Evžen Böhm-Bawerk se po zásluze dostal na rakouskou bankovku hodnoty 100 šilinků, jenže s přechodem na Euro (populisté: „Fuj Brusél!“) jsme o našeho slavného krajana i v této formě přišli. Ale vraťme se zase k tématu, pokračovat budeme tam, kde jsme posledně skončili:

Je třeba si uvědomit, že prostřednictvím poutání společnosti úředními sítěmi, kontrolami, tresty s všudypřítomným dohledem a nadřazeným přístupem státu k občanovi, levicová politika dosahuje stavu, který považuje za svůj ideál. V něm bývá obyvatel principiálně nesamostatným jedincem, pociťujícím neustále osudovou závislost na státu. Levice, a to levice jakéhokoli zaměření, od tvrdě totalitní až po sociálně-demokratickou třeba v liberálním blairovském kabátě, zásadně usiluje o limitaci těch složek společnosti, jež jsou nezávislé, sebevědomé a soběstačné (případně – když doba dovolí – až o jejich likvidaci). Metody bývají pochopitelně různé, od extrémně brutálního vyvlastnění s rozoráním mezí, zdevastováním statku a odvezením hospodáře do Jáchymova na jedné straně, až po sofistikovanější metody typu „elektronické evidence tržeb“, „spravedlivé daňové progrese“, resp. „souboru opatření k zamezení daňových úniků“ či snad „přísných hygienických opatření v zájmu lidu“, nověji dokonce i „ekologických opatření“. Cílem je pochopitelně psychologický nátlak, který má samostatně jednající osoby znechutit, otrávit, zbavit sebevědomí. A v časech, kdy je to možné, také zbavit osobní svobody anebo je zavraždit. Opravdu, jestli se vám předchozí věta zdá hystericky přehnaná, prosím přečtěte si nějakou dobrou knihu o historii 20. století, například Timothy Snyder: Krvavé země – Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Ostatně u nás byl převrat února 1948 – tak, jak se odehrál – možný jedině proto, že republikánská (tj. „agrárnická“) pravicová složka veřejného života byla likvidována pod chatrnými záminkami – respektive nebylo dovoleno její obnovení – už k roku 1945. A sociální demokracie pak v červnu 1948 bleskově, bez velkého reálného odporu, fúzovala s komunisty. To je prostě dějinný fakt.

Cílem levice je typově vytvořit voliče, jenž se musí během každé své zdánlivě zcela demokratické volby silně obávat, že ztratí prostředky k obživě, jež jsou mu přidělovány jedině z moci a milosti státu. Politická pravice principiálně deklaruje zhruba: „Pracujte, snažte se, tvořte hodnoty, vydělejte si a my vám co možná nejvíc z toho necháme.“ Levice naproti tomu svému podporovateli může nabídnout mnohem víc: „Ať se budeš snažit nebo ne, my ti zcela bez ohledu na zásluhy nebo výkon DÁME ze společného.“ Levá část politického spektra prostě trvale hraje ve zdánlivě rovnoprávné demokratické politické soutěži, velké společenské hře o moc a ovládání, s cinknutými kartami!

Uvědomění si uvedeného rozdílu pak osvětluje, proč pravicové smýšlení směřuje – a vždy musí směřovat – ke konzervativnosti: Cílem je přece komfort občana, nikoli zajištění státu, který by pak mohl jemně či „nejemně“ korumpovat voličskou základnu, jejíž jednotliví členové jsou v koncepci „přímého a rovného volebního práva“ zaměnitelní bez ohledu na svou výkonnost, úroveň, kreativitu, inovativnost nebo konec konců i životní štěstí jehož se jim dostalo.

Nevolám v žádném případě po tom, abychom na základě uvedeného poznání zdůraznili případné v podstatě asociální tendence a ospravedlňovali nápady, podle nichž by se hodilo znovu začít rozmanité lidi považovat za jedince s různou hodnotou a tedy nerovnými právy a šancemi! Právě konzervativní – z historické zkušenosti vycházející – pohled na společenské procesy jasně ukazuje, kterak během minulého století pocity útlaku, vyřazenosti a beznaděje v určitých společenských skupinách vedly k radikalizaci, organizaci a revolucionalizaci. Revoluce pak zplodila totalitu. Kromě toho je zjevné, že ve všech společenských vrstvách se rodí a vyrůstají talenty, schopní a zdatní lidé. Takže konzervativní poučení z éry velkých totalit musí být jednoznačné: Politika, přehlížející „rozhořčení slabých“ bude vždycky sebevražedná. V zemích s nepřerušenou demokratickou kontinuitou takové poznání v letech po 2. světové válce vedlo k vytvoření konceptu „tržně-sociálního“ státu. Ten si nezasluhuje žádného výsměchu! Obsahuje totiž v sobě jasnou dějinnou logiku, srozumitelnou rovněž politické pravici.