No já vím, vy asi spíš zvedáte obočí nad faktem, že někdo mohl zabránit v podílu na volbách jedné (na Ukrajině dokonce snad hned třem) „demokratickým politickým stranám“. Diskutéři na internetu málem šílí a považují nejnovější restrikci za definitivní důkaz naprosté tragičnosti a zaostalosti země na Východě. Jenže, jenže, jenže.

Co když Černý Petr tentokrát zůstává v rukou nám a ne našim východním „slovanským bratřím“? Bude to těžké, ale zkusme na chvíli odhodit nánosy propagandy, stereotypů i prosté neznalosti, které máme s Ukrajinou ve svých hlavách velice pevně spojeny. Tak copak je to vlastně za zemi? Není nutné hned studovat Solženicynovy, Jakovlevovy ani Snyderovy tlustospisy, aby průměrně vzdělaný Čech přece jen cosi tušil o velkém Stalinově ukrajinském hladomoru, čistkách, teroru, holocaustu, válce a odboji. Upřímně řečeno, studie Alexandra Jakovleva „Rusko plné křížů“ je vlastně jenom tenká brožurka, a ač byla napsána – jak název napovídá – především z ruského hlediska, přesto mnohé o utrpení obyvatel „okrajiny“ velké sovětské říše vypovídá. Dílo je snadno dostupné v knihovnách, tož byste ho, bloggeři a diskutéři, zvládli prostudovat!

Systematický, oproti předchůdcům s mnoha dříve přísně tajnými pramennými materiály seznámený Timothy Snyder (také díky neuvěřitelné mravenčí práci hnutí Memorial a podobných organizací), zůstává v odhadech utrpení, smrti a počtu obětí podle vlastních slov mimořádně zdrženlivý. Přesto ve svých knižních „Krvavých zemích“ – což je pojem, pod který autor zahrnuje pás území tvořený byvším Polskem, Ukrajinou, Pobaltím, Běloruskem a Moldavskem – konstatuje otřesná a dnes již prakticky nezpochybnitelná fakta. Pro pořádek podotýkám, že práce byla dokončena a vydána již v roce 2010:

„Němci například vyvraždili asi 5,4 miliónu Židů, přičemž více než čtyři milióny z nich – polští, sovětští, litevští a lotyšští Židé – pocházely z krvavých zemí… (strana 368). Oběti stalinistického hromadného vraždění obývaly území celého Sovětského svazu, největšího státního útvaru v dějinách, a přesto Stalin nejpádněji udeřil na populaci západního pohraničí SSSR, tedy na obyvatele krvavých zemí. Za kolektivizace Sověti vyhladověli k smrti více než pět miliónů lidí, opět většinou na sovětské Ukrajině. Podle sovětských záznamů bylo za Velkého teroru v letech 1937-1938 popraveno 681 691 osob, z nichž nepoměrně vysoký počet tvořili sovětští Poláci a venkované ze sovětské Ukrajiny, dvě skupiny obyvatelstva západní Ukrajiny – tedy opět krvavých zemí. (s. 370). Za druhé světové války nepostihla krvavé země jedna invaze, ale dvě, případně tři, takže nezažily jeden okupační režim, ale rovnou dva, ne-li tři. Masové vraždění Židů začalo po vpádu Němců na území, které Sověti anektovali jen pár měsíců předtím a odkud před několika týdny deportovali desetitisíce lidí – z území, kde doslova před několika málo dny postříleli tisíce válečných zajatců… od roku 1944 Sověti přistoupili k honu na Poláky i Ukrajince. (s. 376-377). Na podzim 1941 padlo do zajetí wehrmachtu ohromné množství sovětských vojáků a většina jich zemřela hlady nebo následkem úplného vyčerpání. (s. 378 – přirozeně byly sovětské jednotky při západní hranici do velké míry sestavovány z místních branců, tj. etnických Ukrajinců). V jedenadvacátém století přisuzují ruští vůdci své zemi přibližně tento oficiální podíl na obětech druhé světové války: devět miliónů padlých vojáků a čtrnáct až sedmnáct miliónů mrtvých civilistů. Tyto údaje jsou však velmi sporné. Na rozdíl od většiny statistických dat uvedených v této knize totiž nejde o počty, ale o demografické projekce. Nehledě na jejich oprávněnost jde o sovětské, nikoli o ruské počty. Ruské počty musejí být mnohem a mnohem nižší, poněvadž ve vysokých sovětských číslech jsou zahrnuty i oběti z Ukrajiny, Běloruska a baltských zemí. Zvlášť důležitá jsou pak území, která Sovětský svaz okupoval v roce 1939: východní Polsko, baltské státy, severovýchodní Rumunsko. Tehdy tu byly ztráty na životech ohromné, přičemž mnohé mrtvé neměli na svědomí Němci, nýbrž sovětští okupanti. Nejpodstatnější součástí všech těchto vysokých počtů jsou Židé; nikoli Židé z Ruska, kterých zahynulo asi šedesát tisíc, ale Židé ze sovětské Ukrajiny a sovětského Běloruska (téměř milión osob) a ti, jejichž vlast okupoval nejprve Sovětský svaz a jejichž vyhlazení mají na svědomí Němci (dalších 1,6 miliónu). (s. 384). Němci záměrně vyvraždili asi 3,2 miliónu civilistů a válečných zajatců ze sovětského Ruska: tedy v absolutních číslech méně než na sovětské Ukrajině nebo v Polsku, což byly ve srovnání se sovětským Ruskem země asi pětkrát méně lidnaté. (s. 385). Území dnešní Ukrajiny se ocitalo ve středu pozornosti stalinistické i nacistické vražedné politiky po celou éru masového vraždění: asi tři a půl miliónu osob tu padlo za oběť stalinistické politice v letech 1933-1938 a v letech 1941-1944 zde podlehlo dalšího 3,5 miliónu vražedné politice Němců. Další přibližně tři milióny obyvatel sovětské Ukrajiny padly v boji, anebo zahynuly nepřímo v důsledku války.“ (s. 385). (Všechny uvedené citace jsou převzaty z epochální knihy Timothy Snyder: Krvavé země, Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, 2010, české vydání Paseka Praha-Litomyšl a Prostor Praha, 2013, přeložila Petruška Šustrová).

Člověku po takovémto čtení nejspíš napadne, že určitě není absurdní zakázat komunisty v jakékoli jejich organizační formě, či bourat zbylé pomníky Uljanova-Lenina respektive jiných masových vrahů. Naopak bylo nepochopitelné, že Leninovy sochy ještě doteď stály na náměstích a jiných nejčestnějších místech mnoha e-v-r-o-p-s-k-ý-c-h měst, neboť jak jsme si řekli v úvodu, Ukrajina minimálně ve své západní části nepochybně Evropou byla a jednou znovu plnohodnotně bude. Je to jako bychom pořádali tryznu v Lidicích a v nějakém parčíku nedalekého Kladna či Panenských Břežan by zatím zahradníci opravovali záhonek u paty zachovaného a pečlivě udržovaného památníku Reinharda Heydricha…