No já vím, vy asi spíš zvedáte obočí nad faktem, že někdo mohl zabránit v podílu na volbách jedné (na Ukrajině dokonce snad hned třem) „demokratickým politickým stranám“. Diskutéři na internetu málem šílí a považují nejnovější restrikci za definitivní důkaz naprosté tragičnosti a zaostalosti země na Východě. Jenže, jenže, jenže.
Co když Černý Petr tentokrát zůstává v rukou nám a ne našim východním „slovanským bratřím“? Bude to těžké, ale zkusme na chvíli odhodit nánosy propagandy, stereotypů i prosté neznalosti, které máme s Ukrajinou ve svých hlavách velice pevně spojeny. Tak copak je to vlastně za zemi? Není nutné hned studovat Solženicynovy, Jakovlevovy ani Snyderovy tlustospisy, aby průměrně vzdělaný Čech přece jen cosi tušil o velkém Stalinově ukrajinském hladomoru, čistkách, teroru, holocaustu, válce a odboji. Upřímně řečeno, studie Alexandra Jakovleva „Rusko plné křížů“ je vlastně jenom tenká brožurka, a ač byla napsána – jak název napovídá – především z ruského hlediska, přesto mnohé o utrpení obyvatel „okrajiny“ velké sovětské říše vypovídá. Dílo je snadno dostupné v knihovnách, tož byste ho, bloggeři a diskutéři, zvládli prostudovat!
Systematický, oproti předchůdcům s mnoha dříve přísně tajnými pramennými materiály seznámený Timothy Snyder (také díky neuvěřitelné mravenčí práci hnutí Memorial a podobných organizací), zůstává v odhadech utrpení, smrti a počtu obětí podle vlastních slov mimořádně zdrženlivý. Přesto ve svých knižních „Krvavých zemích“ – což je pojem, pod který autor zahrnuje pás území tvořený byvším Polskem, Ukrajinou, Pobaltím, Běloruskem a Moldavskem – konstatuje otřesná a dnes již prakticky nezpochybnitelná fakta. Pro pořádek podotýkám, že práce byla dokončena a vydána již v roce 2010:
„Němci například vyvraždili asi 5,4 miliónu Židů, přičemž více než čtyři milióny z nich – polští, sovětští, litevští a lotyšští Židé – pocházely z krvavých zemí… (strana 368). Oběti stalinistického hromadného vraždění obývaly území celého Sovětského svazu, největšího státního útvaru v dějinách, a přesto Stalin nejpádněji udeřil na populaci západního pohraničí SSSR, tedy na obyvatele krvavých zemí. Za kolektivizace Sověti vyhladověli k smrti více než pět miliónů lidí, opět většinou na sovětské Ukrajině. Podle sovětských záznamů bylo za Velkého teroru v letech 1937-1938 popraveno 681 691 osob, z nichž nepoměrně vysoký počet tvořili sovětští Poláci a venkované ze sovětské Ukrajiny, dvě skupiny obyvatelstva západní Ukrajiny – tedy opět krvavých zemí. (s. 370). Za druhé světové války nepostihla krvavé země jedna invaze, ale dvě, případně tři, takže nezažily jeden okupační režim, ale rovnou dva, ne-li tři. Masové vraždění Židů začalo po vpádu Němců na území, které Sověti anektovali jen pár měsíců předtím a odkud před několika týdny deportovali desetitisíce lidí – z území, kde doslova před několika málo dny postříleli tisíce válečných zajatců… od roku 1944 Sověti přistoupili k honu na Poláky i Ukrajince. (s. 376-377). Na podzim 1941 padlo do zajetí wehrmachtu ohromné množství sovětských vojáků a většina jich zemřela hlady nebo následkem úplného vyčerpání. (s. 378 – přirozeně byly sovětské jednotky při západní hranici do velké míry sestavovány z místních branců, tj. etnických Ukrajinců). V jedenadvacátém století přisuzují ruští vůdci své zemi přibližně tento oficiální podíl na obětech druhé světové války: devět miliónů padlých vojáků a čtrnáct až sedmnáct miliónů mrtvých civilistů. Tyto údaje jsou však velmi sporné. Na rozdíl od většiny statistických dat uvedených v této knize totiž nejde o počty, ale o demografické projekce. Nehledě na jejich oprávněnost jde o sovětské, nikoli o ruské počty. Ruské počty musejí být mnohem a mnohem nižší, poněvadž ve vysokých sovětských číslech jsou zahrnuty i oběti z Ukrajiny, Běloruska a baltských zemí. Zvlášť důležitá jsou pak území, která Sovětský svaz okupoval v roce 1939: východní Polsko, baltské státy, severovýchodní Rumunsko. Tehdy tu byly ztráty na životech ohromné, přičemž mnohé mrtvé neměli na svědomí Němci, nýbrž sovětští okupanti. Nejpodstatnější součástí všech těchto vysokých počtů jsou Židé; nikoli Židé z Ruska, kterých zahynulo asi šedesát tisíc, ale Židé ze sovětské Ukrajiny a sovětského Běloruska (téměř milión osob) a ti, jejichž vlast okupoval nejprve Sovětský svaz a jejichž vyhlazení mají na svědomí Němci (dalších 1,6 miliónu). (s. 384). Němci záměrně vyvraždili asi 3,2 miliónu civilistů a válečných zajatců ze sovětského Ruska: tedy v absolutních číslech méně než na sovětské Ukrajině nebo v Polsku, což byly ve srovnání se sovětským Ruskem země asi pětkrát méně lidnaté. (s. 385). Území dnešní Ukrajiny se ocitalo ve středu pozornosti stalinistické i nacistické vražedné politiky po celou éru masového vraždění: asi tři a půl miliónu osob tu padlo za oběť stalinistické politice v letech 1933-1938 a v letech 1941-1944 zde podlehlo dalšího 3,5 miliónu vražedné politice Němců. Další přibližně tři milióny obyvatel sovětské Ukrajiny padly v boji, anebo zahynuly nepřímo v důsledku války.“ (s. 385). (Všechny uvedené citace jsou převzaty z epochální knihy Timothy Snyder: Krvavé země, Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, 2010, české vydání Paseka Praha-Litomyšl a Prostor Praha, 2013, přeložila Petruška Šustrová).
Člověku po takovémto čtení nejspíš napadne, že určitě není absurdní zakázat komunisty v jakékoli jejich organizační formě, či bourat zbylé pomníky Uljanova-Lenina respektive jiných masových vrahů. Naopak bylo nepochopitelné, že Leninovy sochy ještě doteď stály na náměstích a jiných nejčestnějších místech mnoha e-v-r-o-p-s-k-ý-c-h měst, neboť jak jsme si řekli v úvodu, Ukrajina minimálně ve své západní části nepochybně Evropou byla a jednou znovu plnohodnotně bude. Je to jako bychom pořádali tryznu v Lidicích a v nějakém parčíku nedalekého Kladna či Panenských Břežan by zatím zahradníci opravovali záhonek u paty zachovaného a pečlivě udržovaného památníku Reinharda Heydricha…
Timothy Snyder píše o krvi, ale přiznám se, že pro mě bylo otřesnou ranou mezi oči i prosté sdělení rakouských železničních historiků, kteří během přípravy filmového dokumentu konstatovali, že cesta vlakem z Vídně do Lvova trvala za císaře pána o tři hodiny méně – ano, o celé tři hodiny – než dnes. Těmto odborníkům se také jistě zatočila hlava nad čísly ze starých jízdních řádů, a to ani nechci komentovat skutečnost, že tehdejší vlaky jezdily prakticky bez výjimky na minutu přesně. Výstižná metafora, schopná vyjádřit řádění totalitních režimů u nás a dál na východ od našich hranic, se vždy hledá těžko. Ale stačí jenom konstatovat tenhle prostý fakt: „Tři hodiny!“ Rozdíl mezi érou supících mašinek a supermoderním věkem TGV či podobných dopravních systémů: „Mínus tři hodiny.“ Mínus tisíc plechových Leninů či mínus tři ukrajinské komunistické strany; na každou z nich jedna kosmická, tragická hodina jízdy. Málo nebo moc? – Moc, moc, mnoho, příliš, nekonečně „bagáto“, allzuviel.
Ukrajinci byli nuceni vždy se dobře vyznat ve zbraních a výbušninách, což dokazovali rovněž v rámci svého partyzánského odboje proti sovětskému režimu, vedeného v lesích hluboko do 50. let dvacátého století s poměrně vysokou intenzitou. Mohli si tedy „své Leniny“ vyhodit do povětří již dávno. Ovšem atentáty na kovové monumenty ještě žádný utlačovatelský režim nesesadily. Také je třeba si uvědomit neuvěřitelnou demografickou a neméně též politickou proměnu společnosti, jaká tam byla provedena. Místní starousedlíci, spojení se zemí a kulturou, byli z vůle Džugašviliho-Stalina ponecháni – doslova – vychcípání hladem, nebo přímo pobiti klasickou ruskou metodou: Jeden drží nešťastníka zleva, druhý zprava, třetí soudruh střílí ze zadu do hlavy revolverem. Ani Němci zde nikoho nešetřili a po likvidaci Židů palbou na okrajích vyhloubených jam terorizovali rovněž místní slovanské obyvatelstvo. Vždyť akce běžně prováděné na Ukrajině a v Bělorusku se staly přímým vzorem operace týkající se našich středočeských (pro diskutéry na internetu: civilizovaných) Lidic!
Ti z vás, kdo zde četli dřívější příspěvek O tom cestování do Moskvy, jistě si pamatují, kterak shodou historických okolností všichni velitelé zasloužilí o osvobození Československa od nacistické okupace měli cosi společného právě s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou. Stejně tak mnozí prostí vojáci. Na místo padlých a jinak usmrcených byli stěhováni noví lidé – etničtí Rusové, případně aspoň rusky mluvící Ukrajinci, a také příslušníci jiných národů. Národnostně-jazyková nevyhraněnost v regionech, o nichž je tu řeč, velmi silně připomíná například naše milé České království a Moravské markrabství 19. století, kde Joseph Dobrowsky, Barbara Pankel, Adalbert Fingerhut a později ostatně neméně též Thomas Johann Masaryk „dělali českou kulturu a politiku“.
Kromě toho bylo Ukrajinské republice dopřáno během její starší historie setřást břemeno té či oné totality toliko na pár kratičkých let. Jinak zde vládli různí komisaři, straničtí pracovníci, militaristické struktury. Těm se ovšem pomníky slavných guru jejich politických sekt velice líbily. Nic proti nim neměli, vždyť symbolizovaly rovněž jejich osobní moc. Paní Heydrichová také až do konce života nemohla strávit fakt, že nějací zlí Čechové jí překazili líbeznou rodinnou selanku uvnitř břežanského zámečku. Kdo se má dobře, ten často umí ledacos přehlédnouti…
Avšak nejdůležitějším prvkem, působícím ve prospěch akceptace a jakéhosi každodenního uvyknutí pohledu na portréty sadistických okupantů je – jak jsme si ve 20. věku zvykli – docela obyčejná síla propagandy. Rolníci byli vystaveni hladomoru, jenže poslední zabavená zrníčka obilí byla dodávána do měst, údajně dělníkům, přednostně ovšem privilegované funkcionářské vrstvě, osobám spolupracujícím s totalitním režimem. Jak také nespolupracovat, když alternativou je smrt.
To pak člověk sám sebe rád přesvědčí – jako paní Lina Heydrichová, dobrá nacionální socialistka – že je vlastně vše v pořádku, jen probíhá boj o lepší zítřky, nepřátelé útočí a hrozí, západní imperialisté a jiní zpátečníci kují pikle a tak dále. Nepatrná část ohrožených (Jan Patočka by asi řekl „otřesených“) občanů se v podmínkách existenční hrozby pustí do odboje, většina se však co nejpružněji přizpůsobí a adaptuje prakticky na cokoli. Lidé akceptují propagandu, protože ta jim, je-li dobře vedena, poskytuje dostatek morálních omluv pro zbabělost, kolaborantství s evidentním zlem, anebo různé ty drobné výhodičky a podlosti. Tož to my, Čechové, známe a umíme dobře! Patříme v tomto oboru mezi nejlepší na světě.
Opakovaně byl prováděn zajímavý pokus, při němž byli lidé vystaveni nějaké konkrétní situaci, přitom filmováni a následně konfrontováni s vhodně naaranžovanou mediální prezentací dané události. Ta byla ovšem zdeformována a do té míry překroucena, že se úplně změnil jak faktický obsah a reálie, tak případné morální hodnocení. Diváci vždy akceptovali mediální verzi a zamítli a potlačili svůj původní bezprostřední skutečný zážitek. Politická propaganda takovýchto mechanismů využívá odedávna, v moderním světě filmu, rozhlasu, televize a internetu to pak všechno funguje ještě mnohem a mnohem lépe. Báječný nový svět.
Kombinace nátlaku a strachu, na druhé straně cíleného odměňování za loajalitu, zabírá už sama o sobě. Pokud „nevyhovující“ jedince ještě k tomu usmrcujete, a poté šikovně podporujete migraci těch, kteří se pak dejme tomu „ujmou opuštěného majetku a pozic“, provádíte postupně nenápadnou motivační, vlastně sociologickou proměnu společnosti. Nakonec je tu mnoho oněch, kteří měli výhody, protože se přidali, a ovšem také nemálo podílníků na zločinech, lidí s temným tajemstvím. Nevím, jestli se někdo někdy zamyslel nad prostým faktem, že obyvatelstvo dnešní Ruské federace sestává z potomků nikoli politických vězňů a bojovníků proti bezpráví, ale v drtivé většina ze synů a dcer, vychovaných dozorci, veliteli a různými represivními či jen jaksi „servisními“ pracovníky věznic, bezpečnostních organizací, táborů Gulagu a podobně. Jestli se během odhalování procesů 50. let v Československu Pražského jara 1968 vyskytovaly nejen sebevraždy starých zločinců, ale také rozhořčené projevy jejich dětí a jiných rodinných příslušníků, podle kterých „taťka byl přece dobrý člověk a žádný vrahoun“, bylo to možné pouze proto, že většinová československá společnost přece jen nebyla totalitní, ale vzpomněla si právě na své demokratické kořeny. V Rusku mají totalitáři a jejich „rody“ naprostou převahu. Disidenti nebo jakkoli neobvykle, tvořivě či nekonformně smýšlející lidé byli prostě fyzicky vyhubeni. Děti neměli, pokud je snad přece jen stihli přivést na tento nepřitažlivý svět, byly jim odebrány a strčeny do státního indoktrinačního sirotčince. Není na co navazovat. U nás příslušníci undergroundu seděli ve věznicích, ale většinou nebyli zcela likvidováni. Mohou tedy mluvit a předávat pravdivé informace o podstatě bývalého režimu (pravda, Češi je raději pod různými záminkami příliš neposlouchají, snad aby si nezmenšovali osobní prostor pro případnou elastickou kolaboraci s libovolným příštím uchvatitelem naší vlasti – nebojme se použít tento vznosný termín). – To při procházce Moskvou pohybujete se namnoze mezi potomky vrahů, je mi líto. Možná z toho vyrostli, ale nevymluvíte mi, že něco divného tam zůstalo, vždyť v rodinách se vždycky předává dál určitá specifická kultura, zvyklosti, měřítka, standardy, morálka.
„Bourání Leninů“ na Ukrajině je mimo jiné také docela velkolepým a impozantním pokusem odříznout se od vražedných otců a dědů. To je úctyhodné. Navzdory tomu, že celý tamější stát opravdu v pořádku není, a to v téměř žádném ohledu. Jaký by, prosím vás, po tolika letech vlády komunistů a nacionálních socialistů mohl být? Snad takový, jako stará Halič pod císařskou vládou? Přesné vlaky, rozvoj, šance pro všechny, pevný a přesný, byť poněkud zkostnatělý, společenský a politický systém? Po vší téhle devastaci? Po takovém množství prolité krve? Po koloniálním, vojenském a politickém drancování? Prosím vás, neměli bychom raději: „Vylízat voko, vylízat řiť a nechat se vystřelit na Měsíííc?“ Na což se nás kdysi ptal Kurt Vonnegut, americký spisovatel, potomek rodiny emigrantů z Německa, kteří se kdysi rozhodli nečekat a raději se pěkně rychle vzdálili z dobrodiní naší civilizované Evropy, dokud byl ještě čas. Kurt bojoval během druhé světová války na našem kontinentu, vrátil se tedy, byl v boji zajat a držen v zajateckém táboře. Dostalo se mu zacházení dle obvyklých lokálních standardů.
Málokdo z nás, kdo přece jen považujeme Starý světadíl za civilizovaný, zamýšlí se nad faktem, že právě odtud mimo jiného vyšly jedny z nejdestruktivnějších ideologických systémů v dějinách. Jde z nás strach. Jsme schopni hrozných věcí, my sofistikovaní a rozvinutí Evropejci. Vraždit, utlačovat a ušlechtile při tom rozmlouvat na téma pokroku nebo civilizace. To je naše know-how a zároveň naše nejobvyklejší a nejrozvinutější propaganda. Evropané!
A co Češi, vždy nejchytřejší národ kontinentu a možná celého světa? Neměli bychom si občas sami sebe všimnout, uvědomit si, že aniž bychom si to připouštěli, býváme často pozadu? Já vím, máme dobrou vůli, schopnosti, dost šikovných lidí. Tak kde začít, kde za to vzít? Co kdybychom přijali za náš takový český, národní, civilizační úkol, že dosáhneme toho, aby rychlovlak do Lvova jezdil v čase o tři, snad i pět hodin kratším, než Léta Páně 1910. Do města, jež je prý velmi pěkné a stále je zde cítit rakouský (a tím pádem i český) duch. Do metropole, která se kdysi jmenovala Lemberg, ?????/Lviv, Lwów, ?????/Ľvov, Leopolis, ???????/Lemberyk, Lemberek, ???? (tohleto je arménština!)… Tolik národů tam tehdy v míru žilo, pracovalo, obchodovalo a bavilo se. Dnes už ne.
Já vím, to co vychází z médií ve velké většině není cílená propaganda, jenom prostě docela obyčejné stupidity, kopírované od serveru k serveru around the world v mizerných překladech. Někdy člověka pobaví, jako zpráva o vzducholodi Zeppelin, plněné prý kyslíkem. Hm, hezká, ale špatně lítá, cha cha. Ledabylost v zacházení s informacemi, dnes tak typická pro web, by se opravdu neměla přelévat jako jakýsi nový standard do profesionálních médií. Také ne morální neutralita, údajná nestrannost, často tak laciná. To víte, kastelán zámku Panenské Břežany jistě může vyprávět o historii místa podobně poutavě, jako paní Heydrichová (nastudovala-li si ji), ale eticky to opravdu nebude totéž. Právě my tady ve středu světadílu bychom o těchto věcech měli – s naší historickou zkušeností – vědět nejvíce. Jen… nejsme my Češi náhodou zase poněkud pozadu? Tak o tři hodinky, hádám?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: PV
