Jan Šolta: Kdo tedy revoluci vyvolal a kdo vlastně v ní zvítězil?

Konečný, finální výsledek se probojovával obtížně a málokdy zcela odpovídal původním záměrům. Objektivní názory na povahu a podstatu událostí roku 1989 se výrazně liší mezi „vítězi“ a „poraženými“ i mezi pamětníky a mladými badateli, kteří rok 1989 nezažili; zásadní spory bují i uvnitř těchto skupin. Protože úplná dokumentace neexistuje, vytváří se prostor pro dohady, nepodložené spekulace a rozličné konspirativní teorie. Přitom je důležité získat nejen maximální přístup k informačním zdrojům, archivům apod., podstatné jsou též postoje, orientace a zkušenosti badatele.

Dávám proto slovo osobě, která rozhodně nemůže být podezírána z prokremelských a prosovětských sympatií. Autor objemné a objevné knihy „Moskevský proces“ Vladimír Bukovskij, proslulý sovětský disident a dlouholetý vězeň, jenž se dostal na svobodu až „výměnou“ za generálního tajemníka chilských komunistů L. Corvolána v roce 1976, se prezentuje jako bytostný odpůrce komunismu a nesmiřitelný kritik všeho sovětského. Své poznatky získal ze sovětských žalářů a po roce 1990 díky oficiálnímu přístupu do trezorů kremelských archivů, kam jej uvedl dokonce poslední šéf KGB Vadim Bakatin. Na základě výnosu prezidenta Ruska B. Jelcina byla 11.9. 1991 zřízena Mezinárodní komise pro studium stranických struktur a orgánů Státní bezpečnosti v SSSR, kterou měli vést prof. R.G. Pichoja a V.K. Bukovskij. Neměla sice dlouhé trvání, ale Bukovskému a jeho spolupracovníkům se podařilo vyvézt kopie unikátních dokumentů, např. z jednání politbyra ÚV KSSS, vedení KGB aj. (Při studiu v Archivu Fondu Gorbačova v Moskvě jsem se některými těmito materiály mohl osobně seznámit také já.)

Velmi osobité hodnocení tzv. sametových revolucí ve východní Evropě vyslovuje V. Bukovskij na základě hlubokých znalostí nejen průběhu samotných revolučních změn v jednotlivých zemích, ale též detailních klíčových souvislostí. Konstatuje proto zcela jednoznačně: „K těmto změnám došlo z rozhodnutí Moskvy, a dokonce pod určitým tlakem z Kremlu. … Jestliže je tomu tak, co potom byla sametová revoluce? Divadlo? Kremelské spiknutí?“

Na podporu svého tvrzení např. uvádí: „Češi zjistili, že všechny počáteční akce nepokojů, jež vedly k pádu Jakešova vedení, prováděla československá Státní bezpečnost a byly organizovány za řízení generála Alojze Lorence, šéfa správy rozvědky ČSSR, podle pokynů generála Viktora Gruška, náčelníka výzvědné správy KGB. Ukázalo se například, že i demonstrace 17. listopadu a její nanejvýš kruté potlačení, v jehož důsledku údajně zahynul student, byly součástí plánu a z „mrtvého studenta“ se vyklubal dokonale živý pracovník československé Státní bezpečnosti. O pátém výročí oněch událostí (v roce 1994) generál Lorenc to všechno potvrdil, ovšem dodal, že svůj úkol nezvládli, neboť v důsledku „revoluce“ měli v plánu dostat k moci liberálního komunistu, ne Havla!“

Bukovkij dále upozorňuje: „Např. v dokumentu BBC všichni východoněmečtí vůdcové přisvědčují, že Gorbačov prakticky otevřeně požadoval sesazení Honeckera a pobízel spiklence … první demonstrace požadující ‚liberalizaci‘ zorganizovali se souhlasem Moskvy oni … na jejich pokyn se k potlačení těchto nepokojů nepoužívalo síly. A nyní podle dokumentů vidíme, že Moskva celou dobu držela ruku na tepu spiknutí a svržení Honeckera několik dnů po Gorbačovově cestě do Berlína nebylo vůbec náhodné.“

Gorbačovovův pomocník A. Čerňajev si zapsal: „Možná svrhnou Ericha (Honeckera) … jinak ovšem brzy dojde na zteč „zdi“ (Berlínské) … Krenz (nástupce Honeckera) našemu velvyslanci – jako vzkaz Gorbačovovi – přislíbil, že nastolí otázku ‚změn‘ … a on to udělal.“ A Honecker abdikoval.

Stenogramy rozhovorů z Kremlu jasně ukazují, že Iljescu (nástupce Ceausesca v Rumunsku) byl prakticky mužem Moskvy v Rumunsku. Když se chopil moci, těsně koordinoval své akce s Gorbačovem. „Není tedy pochyb, že ‚sametové revoluce‘ v roce 1989 byly sovětskou operací,“ konstatuje kategoricky Bukovskij. „Mechanismus technik ‚změn‘ byl za 40 let vybroušen k dokonalosti, vše se provádělo tiše, kabinetně a bez rizika. Viděli jsme, jak se v Moskvě rozhodovalo, kdo má být jmenován vládcem Polska, a jak lehko se to uskutečňovalo.“ Obdobně probíhaly výměny vůdců v Praze, Sofii i Budapešti. Jak známo, ani pád Berlínské zdi a znovusjednocení Německa nebyly pro Moskvu nečekaným, ale očekávaným aktem

V roce 1989 nebyla svoboda zemí východní Evropy dosažena jednoduše v důsledku převahy Západu, ani nebyla velkorysým darem Sovětského svazu; nejspíš byla vyvolána tahem vynuceným potřebou Sovětského svazu vyřešit si vlastní krizi, tedy vlastním dobrovolně zvoleným způsobem jejího řešení.

Toho briskně využily rozsáhlé domácí síly, skryté uvnitř východoevropských zemí, které připravené již dlouhodobě čekaly (v podstatě od konce 2. světové války!) na kýžený okamžik, aby se zbavily všeobecně nenáviděné sovětské dominace, kterou jim společně vnutily Spojenci a s kterou se tyto „porobené národy“ nikdy neztotožnily!

Ve velkolepém projektu globální perestrojky, kde se poněkud velikášsky propojuje úsilí o holou záchranu s fantastickou vizí kontinentálního vítězství, Sověti zřejmě přecenili své schopnosti, obtížné procesy nezvládli a SSSR se rozpadl. Ztratil snad Sovětský svaz porážkou socialismu smysl, důvod své další existence?

Zůstává nespornou historickou zásluhou M.S. Gorbačova, že k záchraně Sovětského svazu nepoužil vojenskou moc, násilí!

„Rozpad Sovětského svazu se nevysvětluje zradou sovětských úředníků nejvyšší úrovně, ale jejich neschopností vést boj v nových podmínkách, podle nových pravidel, jež nám vnutil nepřítel. Sovětská nomenklatura intelektuálně zaostala oproti americké. Zabloudila ve vlastních konstrukcích založených na mrtvých teoriích, kterým nikdo nevěřil, ale kterých se tak jako tak všichni drželi, protože nic nového nebylo!“ tvrdil ruský satirik a slovenský politik Sergej Chelemendik. Bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin sarkasticky dodává: „Snažili jsme se udělat to co nejlépe, ale dopadlo to jak vždycky!“

S určitým odstupem a vědomím dalších souvislostí lze připustit, že prvoplánovým cílem perestrojky pravděpodobně nebylo tak důkladné a rozsáhlé uvolnění vztahů mezi SSSR a zeměmi východní Evropy, jak je známe dnes. Určité, přiměřené a kontrolované uvolnění těchto vazeb bylo zpočátku považováno za nutné náklady perestrojky, bez kterého by nemohla úspěšně pokračovat.

V období stagnace sovětské vedení nečinně přehlíželo rostoucí zaostávání technické úrovně, dokud jej neprobudili vojáci s výstražným varováním, že již začíná být ohrožována obranyschopnost země! Vlivné vojenské kruhy prosadily nutnost neodkladných změn. Gorbačov okruh změn ještě rozšířil z výroby a ekonomiky na celou sovětskou společnost. Vyhlášená éra perestrojky orientovaná na kardinální modernizaci celé supervelmoci, zahrnovala i radikální změny společenského systému, adekvátně modelu socialismu pro třetí milénium; měla vyvrcholit upevněním pozice SSSR ve světě.

Obdobně jako u předválečné fáze industrializace se očekávalo od perestrojky, že zcela promění obraz Sovětského svazu. Diktátor Stalin proces industrializace opíral převážně o vnitřní zdroje, v 30. létech neváhal pro její úspěch použít drsné metody teroru, násilného vydírání venkova, včetně hladomoru apod. Demokrat Gorbačov se při realizaci perestrojky snažil zapojit také vnější zdroje. Pro jejich získání na Západě však musel splnit určité podmínky, provést různé ústupky a mj. také uvolnit vztahy s východoevropskými satelity!

V prudkém víru dříve nepředstavitelných událostí na podzim 1989 braly původní záměry, dohody a přísliby rychle za své. Pozice SSSR viditelně oslabovala a emancipační tendence jednotlivých východoevropských zemí se naopak umocňovaly. Perestrojka prorazila dosud neproniknutelný krunýř a dveře k převratným změnám ve východní Evropě se překvapivě pootevřely.

Současně se vzedmula obrovská vlna nadšených občanských aktivistů, nečekaně propukaly masové demonstrace nebojácných davů, které smetly vládnoucí komunistické režimy. S nimi padly původní záměry, plány a projekty; svobodné země si další cestu režírovaly již samostatně.

Nelze se tedy ztotožnit s názory, že tzv. sametové revoluce ve východní Evropě jsou pouze nečekaným plodem, vedlejším produktem nedokončené sovětské perestrojky.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele