Konečný, finální výsledek se probojovával obtížně a málokdy zcela odpovídal původním záměrům. Objektivní názory na povahu a podstatu událostí roku 1989 se výrazně liší mezi „vítězi“ a „poraženými“ i mezi pamětníky a mladými badateli, kteří rok 1989 nezažili; zásadní spory bují i uvnitř těchto skupin. Protože úplná dokumentace neexistuje, vytváří se prostor pro dohady, nepodložené spekulace a rozličné konspirativní teorie. Přitom je důležité získat nejen maximální přístup k informačním zdrojům, archivům apod., podstatné jsou též postoje, orientace a zkušenosti badatele.

Dávám proto slovo osobě, která rozhodně nemůže být  podezírána z prokremelských a prosovětských sympatií. Autor objemné a objevné knihy „Moskevský proces“  Vladimír Bukovskij, proslulý sovětský disident a dlouholetý vězeň, jenž se dostal na svobodu až „výměnou“ za generálního tajemníka chilských komunistů L. Corvolána v roce 1976, se prezentuje jako bytostný odpůrce komunismu a nesmiřitelný  kritik všeho sovětského. Své poznatky získal ze sovětských žalářů a po roce 1990 díky oficiálnímu přístupu do trezorů kremelských archivů, kam jej uvedl dokonce poslední šéf KGB  Vadim Bakatin.  Na základě výnosu prezidenta Ruska B. Jelcina byla  11.9. 1991  zřízena Mezinárodní komise pro studium stranických struktur a orgánů Státní bezpečnosti v SSSR, kterou měli vést prof. R.G. Pichoja a V.K. Bukovskij. Neměla sice dlouhé trvání, ale Bukovskému a jeho spolupracovníkům  se podařilo vyvézt kopie unikátních dokumentů, např. z jednání politbyra ÚV KSSS, vedení KGB aj. (Při studiu v Archivu Fondu Gorbačova v Moskvě jsem se  některými těmito materiály  mohl osobně seznámit také  já.)

Velmi osobité hodnocení tzv. sametových revolucí ve východní Evropě  vyslovuje V. Bukovskij na základě  hlubokých znalostí nejen průběhu samotných revolučních změn v jednotlivých zemích, ale též detailních klíčových souvislostí.  Konstatuje proto zcela jednoznačně: „K těmto změnám došlo z rozhodnutí Moskvy, a dokonce pod určitým tlakem z Kremlu.  … Jestliže je tomu tak, co potom byla sametová revoluce? Divadlo? Kremelské spiknutí?“

Na podporu svého tvrzení např. uvádí: „Češi zjistili, že všechny počáteční akce nepokojů, jež vedly k pádu Jakešova vedení, prováděla československá Státní bezpečnost a byly organizovány za řízení generála Alojze Lorence, šéfa správy rozvědky ČSSR, podle pokynů generála Viktora Gruška, náčelníka výzvědné správy KGB. Ukázalo se například, že i demonstrace 17. listopadu a její nanejvýš kruté potlačení, v jehož důsledku údajně zahynul student, byly součástí plánu a z „mrtvého studenta“ se vyklubal dokonale živý pracovník československé Státní bezpečnosti. O pátém výročí oněch událostí (v roce 1994) generál Lorenc to všechno potvrdil, ovšem dodal, že svůj úkol nezvládli, neboť v důsledku „revoluce“ měli v plánu dostat k moci liberálního komunistu, ne Havla!“

Bukovkij dále  upozorňuje: „Např. v dokumentu BBC všichni východoněmečtí vůdcové přisvědčují, že Gorbačov prakticky otevřeně požadoval sesazení Honeckera  a pobízel spiklence … první demonstrace požadující ‚liberalizaci‘ zorganizovali se souhlasem Moskvy oni … na jejich pokyn se k potlačení těchto nepokojů nepoužívalo síly. A nyní podle dokumentů vidíme, že Moskva celou dobu držela ruku na tepu spiknutí a svržení Honeckera několik dnů po Gorbačovově cestě do Berlína nebylo vůbec náhodné.“