Připomeňme, že ministryně odpovídala na otázku internetového deníku o poválečném odsunu Němců. Prohlásila, že si o něm myslí to nejhorší a že jej považuje za reakci na situaci v období protektorátu. Pak dodala, že „se toho v protektorátu zas tolik nedělo”.  

Okázalé pohoršení pravicových politiků se dalo čekat, i když i zde by slušela větší míra rozumu a vkusu, jakkoli chápeme potřebu opozice nadbíhat veřejnému mínění. Kupodivu tentokrát se největší populisté drželi zpátky, zatímco předseda ODS, který se pokládá za historika, zapomněl na fakta a vypouštěl oblaky rozhořčených emocí.  

Ostatní politici vesměs plamenně připomínali utrpení obětí holocaustu. Zapomněli ovšem dodat, že to byla protektorátní policie – nikoli gestapo – kdo shromažďoval české a moravské Židy do transportů. Stejně tak byly cikánské lágry v Letech a v Hodoníně postaveny a provozovány českými policisty, podle českých zákonů z období Druhé republiky.  

Co spíše zaráží, je souhlasné mručení většiny médií, která svorně označila výroky paní ministryně za chybu a zejména pak mlčení historiků, z nichž nikdo nepokládal za nutné korigovat kýčovitý obraz utrpení Čechů během protektorátu. Zaznamenal jsem pouze hlas Jana Urbana, který kromě již uvedených skutečností připomenul vysoký podíl protektorátních továren na zbrojním průmyslu Říše, sto čtrnáct protektorátních filmů, kde vedle padesáti šesti komedií se mezi díly českých tvůrců objevily i otevřeně propagandistické a antisemitské snímky.  

Nakonec protektorátní umělci po atentátu na Reinharda Heydricha bez ostychu zasedli v Národním divadle, aby vyjádřili věrnost Říši. Rovněž nelze popřít, že většina odbojových akcí s použitím zbraní proti okupantům byla - třeba na rozdíl od Polska - iniciována a prováděna ze zahraničí – od atentátu na říšského protektora až po organizační výsadky z Británie a Sovětského svazu.  

Nikdo - ani paní ministryně – nezpochybňuje, že nacistický režim vraždil české elity, vypaloval vesnice a měl v úmyslu Čechy jako národ zničit. Stejně tak bychom ale měli být schopni přiznat, že poválečné řádění Čechů v Sudetech, které někteří politici nazývají excesy, mělo charakter brutálních masakrů na bezbranných civilistech, včetně dětí. Bohužel toto období je zcela stranou zájmu historiků. Pachatelé zůstali nepotrestáni a oběti se nedočkaly ani omluvy, ani památky.  

Hysterická reakce na slova ministryně Válkové tak jen potvrzují neschopnost našich elit pohlédnout tváří v tvář národnímu selhání. Nezbývá se než ptát, kolikrát si je budeme ještě muset zopakovat?