Proti průběhu konkurzu se již ohradili dva neúspěšní kandidáti a Konfederace politických vězňů ho dokonce označila za podvodně zorganizovaný. Nově jmenovaného ředitele Zdeňka Hazdru odmítají někteří zaměstnanci i odbory. Máme se tedy na co těšit.  

Základním problémem Ústavu je jeho závislost na politicích a jejich zadání. V tom bohužel kopíruje domácí tradici, kdy se poslanci nechtějí zbavit vlivu na instituce, které by měly být na politice nezávislé. Za všechny můžeme jmenovat vysílací radu i rady veřejnoprávních médií.   

Zadání Ústavu je šířit státem posvěcené pravdy o naší novodobé historii, lépe řečeno o předem vybraných obdobích. Politici mají samozřejmě svoji představu o tom, co je historie a co je na ní dobré, podle toho, jakou ideologii vyznávají. A tuto svoji představu se snaží vnutit Ústavu. Tak jsme tu nejdříve měli pravicově zaměřenou Radu Ústavu, teď se kontroly nad minulostí chopila zase levice. Vzniká nesmyslný stav, kdy politici chtějí určovat náš pohled na dějiny.  

Ústav toho zatím moc nepředvedl, zajímavé – a tedy samozřejmě kontroverzní – výstupy byly vlastně jen vedlejšími produkty, které pak byly shledány jako nevědecké. To je třeba případ zveřejnění udavačské epizody ze života Milana Kundery, který se – zcela zákonitě – stal jednou z příčin pádu prvního ředitele Ústavu.  

Zcela signifikantní je skutečnost, že ze zadání Ústavu bylo zcela záměrně vypuštěno nejkontroverznější a nejméně probádané období moderních českých dějin, tedy poválečný odsun německého obyvatelstva. Ostatně právě tímto obdobím se jeden z odmítnutých kandidátů na ředitele Ústavu systematicky zabývá.  

To, co česká veřejnost opravdu potřebuje, je pravda, včetně odhalování našich prohřešků, nikoli státní kanonizování legendy o hrdinném domácím odboji a posvěcování zažitého pocitu, že Češi byli vždy nevinnou obětí dějin a násilí páchaného zlovolnými sousedy.  

Vzhledem k tomu, že něco podobného nelze od takto založené instituce čekat, bylo by nejrozumnější Ústav pro studium totalitních režimů rovnou zrušit.