Převládající rozčarování z demokratického vývoje, na čemž mají vinu – samozřejmě pouze do určité míry – všechny vlády od doby opoziční smlouvy, ekonomické těžkosti a klesající životní úroveň většiny obyvatelstva, což je důsledek jak celosvětové hospodářské stagnace, tak politiky Nečasovy vlády a pocit nefungujícího státu, k čemuž opět přispěly všechny poslední vlády, vyřazují zcela ze hry hesla o záchraně před komunisty nebo levicí, o obraně demokracie či o státní či vlastní odpovědnosti. Místo toho přicházejí do módy sociální témata, otázka zaměstnanosti, dostupnosti zdravotní péče a valorizace důchodů. 

Speciální tématem je snaha několika politických stran vyjít vstříc volání po fungujícím státu, což je opět důsledek zklamání z pravicových teorií o slabém, ale výkonném státu. Náš stát samozřejmě počtem úředníků slabý není, ale zajistit potřeby svých obyvatel stejně nedokázal. Je to ostatně klasický příklad politické praxe používané zejména Václavem Klausem, kdy se pod pláštíkem pravicové rétoriky odehrával pravý opak. Vzpomeňme na neutuchající adoraci soukromého vlastnictví, která pouze kryla reálný bankovní socialismus. 

Samozřejmě horší variantou – nikoli nepravděpodobnou - můžeme být záplava populistických hesel, která se budou snažit využít všeobecné frustrace a budou nabízet lákavá a jednoduchá řešení. Vzhledem k celospolečenské blbé náladě lze ale očekávat, že se všechny strany budou snažit vzbudit pozitivní očekávání a surfovat na vlně naděje ve změnu politiky. To bude hlavní náplní zejména kampaní všech nových a minulostí nezatížených stran.