Nemá cenu tady známé skutečnosti ze životopisu tohoto panovníka. Za jeho vlády se habsburské mocnářství proměnilo v moderní zemi a on výrazně přispěl i k uzákonění náboženské svobody. Císařským patentem z roku 1861 byla v Rakousku zrovnoprávněna všechna státem uznaná křesťanská vyznání. Jeho císařské a královské apoštolské veličenstvo zněl celý jeho titul. František Josef I. pak v roce 1874 po přijetí protikatolických zákonů tehdejší proněmeckou liberální vládou, zabránil pronásledování a zavírání katolíků, tak jak tomu bylo za tzv. Bismarckova protikatolického tzv. Kulturkampfu v sousedním Německu.

V roce 1867 po rakousko-uherském vyrovnání se země stala de facto konstituční monarchií. Pro zjednodušení se podívejme na situaci v Rakousku, tedy v Království a země na říšské radě zastoupené, jak zněl jeho oficiální název. Tzv. Prosincovými zákony z roku 1867 byly uzákoněny základní občanské svobody, jako projevu, tisková, shromažďovací, spolčovací, nedotknutelnosti obydlí a další. Existovala ochrana listovního tajemství a spory řešily nezávislé porotní soudy. Zákonodárná moc náležela volené Říšské radě a Panské sněmovně, která byla složena z dědičných a panovníkem jmenovaných členů. I takto František Josef I. oceňoval zásluhy občanů monarchie a z Čechů se této pocty dostalo např. Františku Palackému, Antonínu Dvořákovi, Jaroslavu Vrchlickému, Joisefu Myslbekovi nebo Františku Křižíkovi. Lidé, kteří platili daně, mohli volit do Říšské rady, zemských sněmů, městských a obecních zastupitelstev. Na rozdíl od rudých časů existovala soutěž politických stran. Dá se tedy říci, že tehdejší Rakousko bylo relativně svobodnou demokratickou zemí.