Humor ve službách dezolátů

Román Martina Nezvala Smát se nahlas a jeho audioknižní verze v podání Marka Vašuta nejsou jen literárním dílem, ale především nebezpečným kulturním manifestem. Pod rouškou oslavy "haškovského" humoru a individuality se skrývá hluboce reakční text, který systematicky útočí na progresivní hodnoty, zesměšňuje menšiny a normalizuje toxickou maskulinitu. Toto dílo není neškodnou zábavou; je to ideologický pamflet, který aktivně podrývá snahy o spravedlivější a inkluzivnější společnost.

Demaskování "hrdiny": Oslava nezodpovědnosti a misogynie

Kniha se snaží vykreslit Jaroslava Haška jako sympatického rebela, jehož "individualismus" je třeba obdivovat. Ve skutečnosti však Nezvalův portrét pouze glorifikuje patologickou nezodpovědnost a misogynii. Hašek je zde prezentován jako muž, který opouští svou ženu a dítě, dopouští se bigamie, propadá alkoholismu, slouží Rusku a celý svůj život staví na parazitování na ostatních. Místo kritického zhodnocení těchto aspektů je čtenáři podsouváno, že jde o jakousi roztomilou bohémskou vlastnost.

Ženské postavy, Jarmila a Šura, slouží pouze jako archetypální kulisy pro mužského génia. Jarmila je intelektuálka, jejíž jedinou funkcí je trpět a nakonec být opuštěna. Šura je pak redukována na submisivní, negramotnou pečovatelku, která bezmezně obdivuje svého muže a snáší jeho excesy. Tento pohled je esencí patriarchálního vidění světa, kde ženy existují jen ve vztahu k muži a jejich hodnota je definována jejich schopností mu sloužit.