Občanská válka ve Španělsku nezačala pouze proto, že většina španělských generálů odmítla vládu tzv. Lidové fronty, která velmi těsně zvítězila v parlamentních volbách v únoru 1936. Ale proto, že vlády se ujali socialisté, komunisté a anarchisté, kteří nedokázali a možná ani nechtěli udržet v zemi pořádek. Docházelo k pogromům a útokům na katolíky a vůbec na všechny oponenty vládnoucí levice, byly rabovány kostely, vražděni duchovní a laici.

Nacionalisté opakovaně vyzývali vládu, aby proti převážně komunistickým a anarchistickým zločincům zakročila. Když, ale marxisté zavraždili v červenci 1936 křesťanskodemokratického poslance Calva Sotela, trpělivost španělských vlastenců skončila. Začalo vojenské povstání, jehož vrchním velitelem se stal generál Franco, který od svých stoupenců dostal titul Caudillo (vůdce).

Konzervativním a národním silám, ke kterým se přidala velká část španělské armády a drtivá většina vyšších důstojníků, se brzy podařilo ovládnout velká část území hlavně na severozápadě, západě a jihozápadě a jihovýchodě Španělska. Republikánská vláda Casarese Quirogy na to reagovala rozdáním zbraní v Barceloně svým přívržencům, nad kterými ovšem ztratila kontrolu. Radikální levicové bojůvky, tvořené převážně anarchisty, rozpoutaly brutální teror vůči katolíkům. Zavražděny byly na sedm tisíc duchovních a několik desítek tisíc laiků jenom kvůli své víře. Obětí brutálního levicového teroru se staly i stovky dětí.