Občanská válka ve Španělsku nezačala pouze proto, že většina španělských generálů odmítla vládu tzv. Lidové fronty, která velmi těsně zvítězila v parlamentních volbách v únoru 1936. Ale proto, že vlády se ujali socialisté, komunisté a anarchisté, kteří nedokázali a možná ani nechtěli udržet v zemi pořádek. Docházelo k pogromům a útokům na katolíky a vůbec na všechny oponenty vládnoucí levice, byly rabovány kostely, vražděni duchovní a laici.
Nacionalisté opakovaně vyzývali vládu, aby proti převážně komunistickým a anarchistickým zločincům zakročila. Když, ale marxisté zavraždili v červenci 1936 křesťanskodemokratického poslance Calva Sotela, trpělivost španělských vlastenců skončila. Začalo vojenské povstání, jehož vrchním velitelem se stal generál Franco, který od svých stoupenců dostal titul Caudillo (vůdce).
Konzervativním a národním silám, ke kterým se přidala velká část španělské armády a drtivá většina vyšších důstojníků, se brzy podařilo ovládnout velká část území hlavně na severozápadě, západě a jihozápadě a jihovýchodě Španělska. Republikánská vláda Casarese Quirogy na to reagovala rozdáním zbraní v Barceloně svým přívržencům, nad kterými ovšem ztratila kontrolu. Radikální levicové bojůvky, tvořené převážně anarchisty, rozpoutaly brutální teror vůči katolíkům. Zavražděny byly na sedm tisíc duchovních a několik desítek tisíc laiků jenom kvůli své víře. Obětí brutálního levicového teroru se staly i stovky dětí.
Přitom, jak uvádí ve svých Dějinách 20. století americký historik Paul Johnson, se katolická církev povstání proti republikánské vládě aktivně nezúčastnila, později se však vzhledem k násilnostem ze strany republikánů logicky přidala k druhé straně.
Pravdou také je, že na povstaleckém území se frankisté rovněž se svými nepřáteli nijak nepárali a i oni se dopustili neomluvitelných zvěrstev. Ovšem původci násilnických orgií byli jednoznačně republikánští levičáci.
Povstalcům generála Franca pomáhaly nacistické Německo a fašistická Itálie, druhé straně pak Sovětský svaz. Republikáni ovšem měli smůlu, jakmile vybrali pokladnu a nemohli Rusům za zbraně platit, tak na příkaz Stalina jim dodávky skončily.
V republikánském táboře navíc panovala silná řevnivost mezi komunisty a anarchisty a to všechno přispělo k jejich porážce, pro Španělsko naštěstí. Francův režim později zemi ekonomicky stabilizoval a v šedesátých letech přivedl k velkému hospodářskému vzestupu. Když se pak někteří českoslovenští emigranti po srpnu 1968 dostali až do této země na Pyrenejském poloostrově, tak tvrdili, že je to tam lepší než v jejich původní komunistické vlasti.
Je fakt, že režim generála Franca byl autoritativní, nicméně nebyl tak strašný, jako například komunistické diktatury v padesátých letech v sovětském východním bloku. Španělsko tehdy například umožňovalo svým obyvatelům svobodné cestování, komunisté nikoliv. Úsměvně působí vyprávění pamětníků z caudillovy éry, že na zakázané filmy se museli jezdit dívat do Francie.
Asi nejpřesněji to vystihl britský premiér Winston Churchill, který řekl, že Francův režim sice není podle jeho gusta, ale pořád lepší než Stalinova rudá hrůzovláda v bolševickém Rusku. V každém případě je úspěch národního a konzervativního povstání příkladem, že s levičáckými násilníky se musí jednat tvrdě, a pak nastane klid.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
