Velkým plusem knihy je, že se nezaměřuje pouze úzce na Gottwaldovo Československo v letech 1948 – 53, ale na evropské příčiny společných znaků jednotlivých druhů totalitarismu.

Je dobře, že autor připomenul pakt Molotov – Ribbentrop ze srpna 1939, který nebyl jen nějakým vybočením z protifašistické linie, k němuž prý donutil bolševické Rusko Západ, ale logickým vyústěním dlouhodobé spolupráce Sovětského svazu a Německa později nacistického. Například již v roce 1920 zakázal SSSR účast německým komunistům v generální stávce, kterou zorganizovali sociální demokraté. Moskva tehdy prohlásila, že se raději dohodne s čestnou německou nacionalistickou vládou než se sociálnědemokratickými zrádci.  Po uzavření Rapallské smlouvy v roce 1922 spolu obě země intenzivně spolupracovaly také ve zbrojení a výcviku armád. Je známou skutečností, že Německo mělo po I. světové válce povolený jen stotisícový Reichswehr a zakázané některé druhy těžkých zbraní. S těmi se ovšem němečtí vojáci cvičili právě v SSSR.

Totalitní prvky společné komunismu, nacismu a také fašismu jsou zřejmě. Důraz je kladený na vůdcovský princip, zbožšťování vůdce. Adorace Josefa Stalina, Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho a Klementa Gottwalda jako by si z oka vypadly. Dál jsou to masivní státní zásahy do ekonomiky, kolektivismus, protože jedinec a jeho práva nic neznamenají a perzekuce všech, kdo se s vládnoucím systémem neztotožňují. Nacismus a komunismus mají společné likvidaci celých nepohodlných skupin obyvatelstva. V případě prvních se jedná o údajně podřadné národy, u těch druhých zase o vraždění lidí z nevyhovujících sociálních tříd.