Nechci snižovat běsnění kolem tzv. hilsneriády, která měla širší antisemitský podtext a jedná se o jedno z největších selhání českého národa v jeho historii. V tom je zásadní rozdíl kauzy Hilsner od kauzy Kramný. Ve velikonočním týdnu v březnu roku 1899 byla v lese nedaleko města Polná nalezena mrtvá sedmnáctiletá Anežka Hrůzová z blízké vsi Věžnička. Zřejmě nějaký duševně narušený vrah ji podřízl. Bohužel místní lékař na místě činu prohlásil, že je tady méně krve než by mělo být a mohla prý být odnesena. Jeho závěry sice později spolehlivě vyvrátili profesoři české lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity, ale už bylo pozdě. Mezi lidmi se rozšířila hloupá středověká pověra, že Židé prý potřebují krev křesťanských panen ke svým obřadům a tedy se v Polné jedná o rituální vraždu mladé dívky.

Nastalo idiotské protižidovské běsnění a z tohoto zločinu byl obviněn místní židovský mladík Leopold Hilsner. Jako povaleč, který často nepracoval a nechal se živit matkou, se zdál ideálním terčem k tomu, aby se mu přišil tento ohavný zločin. I když proti němu neexistoval jediný přímý důkaz! Svědectví údajného korunního svědka, který ho měl na vzdálenost 650 metrů vidět nedaleko místa vraždy zhruba v čase, kdy k ní mělo dojít, bylo obhajobou přesvědčivě vyvráceno. Při rekonstrukci na místě činu totiž dotyčný zcela selhal. Navíc se Leopold Hilsner nikdy dříve jako násilník neprojevoval. Nicméně tehdejší tisk rozjel svou kampaň na plno a měl jasno, vrahem je tento mladý žid, který možná měl ještě nějaké komplice. A tak presumpce neviny dostala pořádně na frak. Hilsner byl odsouzen k trestu smrti, který mu císař František Josef I. svoji milostí změnil v doživotní vězení.