Kdysi tolik preferovaná Palackého koncepce českých a moravských dějin, která nekriticky vyzdvihovala husitství a naopak dobu pobělohorskou považovala za dobu největšího úpadku, je definitivně mrtvá. Od zmíněných historiků dostala v knize Od minulosti k dnešku – Dějiny českých zemí rozhodující zničující úder.
Z tohoto skvělého díla přímo vyzařuje spravedlivé hodnocení historie. Napsat knihu o českých a moravských dějinách není jednoduchý úkol, ale v tomto případě ho autoři zvládli na jedničku. Nabídli pravdu podloženou argumenty, které se sice mnohým nebudou líbit, ale to je tak jediné, co s tím mohou dělat.
Husitství jinak a pravdivě
Tak například po zhodnocení všech pro a proti uznali, že husitství přineslo více negativ českým zemím a uvedli hlavní důvody, zpustošení země, mezinárodní izolaci a dlouholeté bezvládí. Samozřejmě došlo také k velkému úpadku vzdělanosti, když kdysi na evropské úrovni vynikající Karlova univerzita se změnila vinou husitských bouří v pouhé provinční učiliště s jedinou artistickou (filozofickou) fakultou.
Oba historici také uvedli na pravou míru dlouhodobě šířené nepravdy, například, že husitství bylo mohutným lidovým hnutí za sociální spravedlnost. Nebylo. Jeho hlavním ideologickým základem byla touha po dokonalé křesťanské společnosti. Husité se domnívali, že jedině oni jsou těmi pravými vyznavači Ježíše Krista. O sociální spravedlnosti nelze mluvit už z toho důvodu, že samotný Tábor se postupně stal feudálním vlastníkem mnoha vesnic v okolí a už v listopadu 1420 od nich vybíral daně.
Rovněž poprava fanatického kněze Jana Želivského v roce 1422, dříve hodnocena negativně, byla štěstím pro Prahu.
Husitství také nebylo tolik masovou záležitostí. V samotných Čechách zůstaly celé oblasti na straně katolické, například jihočeská panství Rožmberků a Pánů z Hradce s městy Třeboň, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, dále královská města České Budějovice, Plzeň a další. Okrajově pak vyznavači kalicha působili na Moravě, kde většina země včetně čtyř nejdůležitějších královských měst Brna, Olomouce, Jihlavy a Znojma zůstala katolická. Morava také na rozdíl od Čech přijala po smrti Václava IV. jeho bratra Zikmunda za českého krále.
V době temna bylo i hodně jasu
Rovněž tak doba pobělohorská se dočkala spravedlivého přístupu. Nikdo rozumný jistě nezpochybňuje, že jezuita Antonín Koniáš pálil české knihy, na druhé straně jezuité sami vydávali hodnotné české knihy, například historici a členové řádu Bohuslav Balbín a Tomáš Pešina z Čechorodu jsou autory na svoji dobu kvalitních dějin Čech a Moravy.
Český král Ferdinand III. také v roce 1654 obnovil pražskou univerzitu, která opět měla čtyři fakulty (filozofickou, teologickou, právnickou a lékařskou), jak bylo obvyklé, čímž po dřívějším úpadku nastal rozvoj vzdělanosti.
Profesor Rychlík se svým bulharským kolegou také přesvědčivě vyvrátili mnohé další mýty o této epoše. Tak není v žádném případě pravdou, že bitva na Bílé Hoře znamenala konec české samostatnosti a germanizaci země. České království, Markrabství moravské vůbec soustátí s názvem Země koruny české existovaly jako právní subjekt dál a Ferdinand II. v něm vládl jako český král.
Stavovské povstání nelze v žádném případě hodnotit jako vzpouru Čechů proti Němcům, protože i mezi vzbouřenými stavy bylo hodně Němců. Naopak po konci Třicetileté války v roce 1648 nastal v českých zemích úžasný rozkvět barokní kultury, ve velkém se vydávaly české knihy a rozvíjelo se stavitelství a umění. Vždyť panoráma Prahy si bez barokního chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně ani nelze představit.
Jistě, doba pobělohorská měla také svá negativa, utužení poddanství nebo rekatolizaci. Ta byla v některých případech prováděna násilně, i když převažovaly spíše mírné přesvědčovací metody, protože mnozí katoličtí kněží včetně pražského arcibiskupa kardinála Arnošta Vojtěcha Harracha si dobře uvědomovali, že násilí nestačí a lidé by zůstali dál tajnými nekatolíky.
Výstižný je v knize uvedený citát vynikajícího českého historika profesora Josefa Pekaře. „ač doba temna, bylo v ní také hodně jasu.“
Rudá armáda vstoupila do již osvobozené Prahy
Také hodnocení novějších českých dějin obstojí na jedničku, doloženo je, že československá vojenská jednotka v Sovětském svazu vznikla z velké části z vězňů, které Stalinův bolševický režim věznil v krutých podmínkách koncentračních táborů – gulagů. Tito Češi, Slováci a Rusínů, z nichž mnozí hledali v sovětském Rusku ochranu před nacismem, byli odsouzeni za vymyšlenou špionáž a teprve na zákrok československého velvyslanectví v Moskvě po napadení SSSSR Německem v roce 1941 propuštěni.
Správně je v díle také uvedeno, že nikdo normální nebude zpochybňovat oběti Rudé armády při osvobozování Československa, nicméně jednotky Rudé armády vstoupily 9. Května 1945 do prakticky svobodné Prahy, kterou velká většina německých jednotek opustila už den předtím v souladu s dohodou mezi Českou národní radou a velením Wehrmachtu.
No, ale už dost psaní, vzhůru do knihkupectví a pak číst. Vážně to stojí za to.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
