Nenávist vůči Ransdorfovi není nyní na místě, vyjadřuji upřímnou soustrast jeho rodině. Každý, kdo mě zná, ví, že když slyším slovo komunista, sahám po kulometu. Jelikož nechci být jako rudí, kteří se ve své fanatické nenávisti vůči údajným třídním nepřátelům nezastaví před ničím, říkám ne zlobě v tomto okamžiku vůči tomuto dlouholetému komunistovi. To, či dokonce radost z jeho smrti jsou pro mě nepřijatelné. Za jeho života jsem i do něj pálil tvrdě, ale to teď končí. Miloslav Ransdorf je nyní v rukách vyšší spravedlnosti, která jej bude soudit spravedlivě a nenechá se nikým a ničím ovlivnit.
Jestliže však komunisté budou volat po soucitu s mrtvým, tak jim rád připomenu, že oni ho nemívali. Stačí připomenout padesátá léta, kdy rudá svoloč nevydávala příbuzným těla zemřelých politických vězňů v lágrech typu Jáchymov a pohřbívala je do neoznačených hromadných hrobů. To se stalo například umučenému faráři Josefu Toufarovi. Popravení ze Slánského procesu pak byli spáleni v krematoriu a jejich popel rozsypali estébáci někde na zasněžené silnici ve středních Čechách.
Soudruh Ransdorf jistě bude mít důstojný pohřeb. Filozof Jan Patočka ho ovšem v roce 1977 v Praze na břevnovském hřbitově mít nesměl. Ti, co mu přišli na poslední rozloučení, byli šikanováni komunistickou policii. Při proslovu faráře u vykopaného hrobu nad rakví zemřelého létal nad hřbitovem policejní vrtulník a na nedaleké ploché dráze se túrovali co nejvíce nahlas motocykly.
Ano, komunisté nenáviděli a nenávidí své oponenty lidově řečeno až za hrob, ale já a jistě i všichni normální a slušní lidé nechtějí být v tomhle případě jako oni.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
