Nenávist vůči Ransdorfovi není nyní na místě, vyjadřuji upřímnou soustrast jeho rodině. Každý, kdo mě zná, ví, že když slyším slovo komunista, sahám po kulometu. Jelikož nechci být jako rudí, kteří se ve své fanatické nenávisti vůči údajným třídním nepřátelům nezastaví před ničím, říkám ne zlobě v tomto okamžiku vůči tomuto dlouholetému komunistovi. To, či dokonce radost z jeho smrti jsou pro mě nepřijatelné. Za jeho života jsem i do něj pálil tvrdě, ale to teď končí. Miloslav Ransdorf je nyní v rukách vyšší spravedlnosti, která jej bude soudit spravedlivě a nenechá se nikým a ničím ovlivnit.

Jestliže však komunisté budou volat po soucitu s mrtvým, tak jim rád připomenu, že oni ho nemívali. Stačí připomenout padesátá léta, kdy rudá svoloč nevydávala příbuzným těla zemřelých politických vězňů v lágrech typu Jáchymov a pohřbívala je do neoznačených hromadných hrobů. To se stalo například umučenému faráři Josefu Toufarovi. Popravení ze Slánského procesu pak byli spáleni v krematoriu a jejich popel rozsypali estébáci někde na zasněžené silnici ve středních Čechách.