V tomto případě je však opak pravdou a onen den před 580 lety 30. května 1434 patří naopak mezi nejradostnější okamžiky naší historie. Porážkou radikální sirotčí a táboritské sběře přestalo patnáctileté válečné šílenství, které devastovalo české země. Přitom dle slov Karla Havlíčka Borovského husitský konflikt začal proto, „..zda se má jíst Boží tělo s omáčkou či bez omáčky.“

Vzpomínám si na scénu z Vávrova filmu Proti všem, jak mladý Oldřich z Rožmberka utíká od své armády po neúspěšném obléhání Tábora v roce 1420. Ovšem jak se říká, „první vyhrání z kapsy vyhání“. Jeho osudový den přišel po čtrnácti letech u Lipan, kde vojáci v barvách rožmberské červené pětilisté růže, jako součást spojeneckého vojska katolíků a umírněných kališníků, se výrazně podíleli na definitivním rozdrcení husitských násilníků.

Válčení v té době už totiž postrádalo smysl. Řím splnil hlavní požadavek Čechů a neměl námitek proti přijímání podobojí, tedy i Kristovy krve z kalicha. Další válka v zemi, která byla po patnáctiletém neustálém válčení totálně zdevastovaná, by byla kontraproduktivní a dále by zhoršila život obyčejných lidí. V tom má pravdu jeden z nejlepších českých historiků všech dob Josef Pekař. Rozumní lidé si uvědomili, že ani jedna strana katolická a kališnická nemá šanci na definitivním vítězství a toužili po míru. Ne tak ovšem husitští táborští a sirotští fanatici, kteří si chtěli násilím podrobit zemi a přinutit všechno obyvatelstvo v Čechách, aby přijalo jejich náboženské bludy.

Husitské války vrhly české země civilizačně a kulturně o desítky let zpět. Markantní to bylo s Karlovou univerzitou, která se změnila ze světově uznávané instituce na provinční učiliště s jedinou artistickou fakultou. Husité hlavně ve vypálených klášterech zničili mnohé vzácné kulturní a literární památky.

Přitom husitství bylo čistě náboženskou záležitostí, o nějakém zlepšení života poddaných lidí nemohlo být ani řeči. Sám Mistr Jan Hus, katolíci, umírnění kališníci i radikální táborité se shodli v nauce O trojím lidu, kterou podrobně rozpracovali francouzští biskupové Adalbert z Laonu a Gerhard z Cambrai v 11. století. Podle ní se společnost dělila na duchovenstvo, které se modlí, vojáky (šlechtu), jež ji brání a ty, kteří svou prací živí ostatní. Sám husitský Tábor byl feudálním vlastníkem desítek vesnic v okolí a ke svým poddaným se určitě nechoval lépe než jeho dlouholetý rival Oldřich z Rožmberka. Čili husitství bylo o reformě církve a nikoliv o zlepšení sociálního postavení chudých lidí.

V roce 1434 tak většina české společnosti chtěla mír. Jelikož táborská a sirotčí polní vojska, která drancovala zemi, vypalovala vesnice, vraždila jejich obyvatele, ničila majetky lidí, což způsobilo dramatický pokles obyvatelstva a zbídačování většiny, konec válčení odmítla, jediným řešením zůstal boj.

Rozhodlo se předposlední květnový den roku 1434 u Lipan ve středních Čechách. Spojenecká kališnická a katolická vojska zahájila klamný útok proti vozové hradbě radikálů. Nedaleko od ní se dala na předstíraný útěk. Sirotci a táboři vedeni Prokopem Holým otevřeli vozovou hradbu a začali nepřítele pronásledovat. Katolickokališničtí vojáci ovšem po chvíli zastavili útok a vrhli se na překvapeného protivníka, na kterého udeřily i další zálohy. Husitští radikálové se pokusili dostat zpátky za svoji vozovou hradbu, to se jim však nepovedlo, a nakonec byli zničeni.

Je fakt, že po bitvě vítězové upálili v blízkých stodolách několik set zajatců. Na tom se prý podíleli hlavně bojovníci rožmberští. Musíme si však uvědomit, že táboři a sirotci byli prohlášeni za zemské škůdce, na které se nevztahovala žádná právní ochrana, a které, když byli chyceni, čekala okamžitá poprava. Upalování nepřátel také nebylo v té době ničím neobvyklým, a mají je na svědomí obě strany. Jan Žižka, když s táborskými husity dobyl v listopadu 1420 Prachatice, nechal upálit v místním kostele všechny zdejší muže, kterých bylo necelých tři sta.

Vítězství zdravého rozumu skutečných českých vlastenců nad náboženským fanatismem husitským znamenalo mír pro české země, a proto bitva u Lipan patří k nejšťastnějším okamžikům českých dějin.

Doporučená literatura:
Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981
Josef Pekař, O smyslu českých dějin ad k výročí Lipan, Praha 1990
Petr Čornej, Lipanská křižovatka, Praha 1992