Je to vůbec nejlepší historická práce o Rusku, která u nás vyšla. Také se na ní podílely desítky špičkových ruských historiků.  Líbí se mně, že dějiny této země přibližuje i na příbězích obyčejných lidí, což považuji za velkou přednost knihy. Ale celkové hodnocení si nechám na později, nyní k poválečnému období. Jedním slovem – tragédie. Byla to stalinská hrůzovláda, která na obyčejné Rusy nebrala žádný ohled a nutila je živořit v nelidských podmínkách.

Tak v roce 1952 napsal předseda kolchozu v tambovské gubernii Ivan Krjukov dopis šéfovi komunistů Stalinovi, v němž mimo jiné uvedl, že kolchozníci, placeni v naturáliích obilím, žijí v bídě. Když jim chtěl přilepšit, pozvali si ho na okresní výbor komunistické strany a tam mu pohrozili, že když neslní státní dodávky, půjde před soud. To, že státní dodávky byly nepřiměřeně vysoké, nikoho nezajímalo. Chudoba kolchozníků byla obrovská, tři až čtyři členy rodiny měli jedno zimní oblečení, děti 60% obyvatel nemohly chodit v zimě do školy, protože neměly v čem.

Nelze se tedy divit tomu, že v letech 1946 až 1947 vypukl v Sovětském svazu poválečný hladomor, při kterém zemřely na venkově asi dva miliony lidí. Jenomže předsedové kolchozů (zemědělských družstev), kteří chtěli pomoci hladovějícím rolníkům, byli odsuzováni soudy a posíláni do gulagů za plýtvání kolchozním majetkem.