Zbytečná a surová vražda rodičů tří malých dětí přispěla k rozpoutání strašného válečného konfliktu, jehož výsledkem například bylo, že Chorvatsko v rámci poválečné Jugoslávie ztratilo autonomii, kterou mělo jako součást Uher.
Pamatuji si, že v hodině dějepisu deváté třídy základní školy nám tehdy soudružka učitelka dějepisu Jitka Muroňová vykládala o sarajevském atentátu. Podle ní bylo zabití arcivévody Františka Ferdinanda chybou, protože on plánoval přeměnu dualistické habsburské monarchie ve federaci rovnoprávných národů. V té době to od ní bylo velmi odvážné a za to si jí nesmírně vážím. Pravdou je, že následník habsburského trůnu znal ze všech nejlíp vnitřní situaci a slabiny Rakouska-Uherska, neměl rád Maďary a věděl, že říše potřebuje reformy. Je téměř jisté, že jeho vláda by znamenala posílení slovanských národů uvnitř monarchie.
Velký obdiv si zaslouží za to, jak si dokázal vybojovat ženu svého srdce hraběnku Žofii Chotkovou. On byl následníkem trůnu a budoucí císař, ona pouze hraběnkou, i když ze starobylého českého rodu. Stál prakticky proti všem Habsburkům, na jeho straně byla pouze nevlastní matka Marie Tereza Portugalská. On však vytrval, takže císař František Josef I. s morganatickým sňatkem nakonec souhlasil. Děti Františka Ferdinand a Žofie však mohli na rakouský trůn zapomenout, protože z následnictví byly vyloučeny.
V Reflexu č. 26 pak historik Jiří Rak vyvrací tvrdošíjně pomluvu, že prý arcivévoda byl válečným štváčem. Opak je pravdou. Jako generální inspektor rakousko-uherské armády si dobře uvědomoval její skutečný stav a věděl, že na válku není připravena. Místo Trojspolku, kterého habsburská monarchie součástí pak preferoval spojenectví Rakouska-Uherska, Německa a Ruska. Věřil tomu, že když spolu rakouský a ruský císař začnou válčit, svrhne je oba revoluce. Jak prorocká slova!
Samozřejmě František Ferdinand ´d Este nebyl jenom vzorem kladných vlastností. Na druhé straně byl prchlivý, nikdy neodpustil těm, kteří mu bránili ve svatbě se Žofií, a jeho lovecká vášeň byla spíše zálibou ve zvířecích masakrech.
Nicméně jeho vražda v Sarajevu byla zbytečnou, protože monarchie přišla o nadějného vladaře. Ačkoliv o to možná bosenskosrbským spiklencům z organizace Mladá Bosna, kterou vyzbrojila a vycvičila instituce napojena na srbskou tajnou službu Černá ruka, šlo. V Srbsku nebylo bezvýznamné tzv. velkosrbské hnutí, které počítalo s připojením dalších jihoslovanských území k Srbsku. Potíž byla v tom, že by se de facto jednalo o jejich násilnou asimilaci, protože Chorvaty, Slovince a další považovali tito Velkosrbové za součást srbského etnika. A je jasné, že habsburský panovník s pozitivním vztahem ke slovanským národům monarchie, těmto lidem vadil.
Mimochodem, výsledkem I. světové války také bylo, že Chorvatsko, které v rámci uhersko-chorvatského vyrovnání z roku 1868, tzv. Nagodby mělo v rámci uherského království autonomní postavení s vlastním sněmem a vládou, o ně v meziválečné Jugoslávii pod srbskou nadvládou přišlo.
Psali jsme:
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
