Zbytečná a surová vražda rodičů tří malých dětí přispěla k rozpoutání strašného válečného konfliktu, jehož výsledkem například bylo, že Chorvatsko v rámci poválečné Jugoslávie ztratilo autonomii, kterou mělo jako součást Uher.

Pamatuji si, že v hodině dějepisu deváté třídy základní školy nám tehdy soudružka učitelka dějepisu Jitka Muroňová vykládala o sarajevském atentátu. Podle ní bylo zabití arcivévody Františka Ferdinanda chybou, protože on plánoval přeměnu dualistické habsburské monarchie ve federaci rovnoprávných národů. V té době to od ní bylo velmi odvážné a za to si jí nesmírně vážím. Pravdou je, že následník habsburského trůnu znal ze všech nejlíp vnitřní situaci a slabiny Rakouska-Uherska, neměl rád Maďary a věděl, že říše potřebuje reformy. Je téměř jisté, že jeho vláda by znamenala posílení slovanských národů uvnitř monarchie.

Velký obdiv si zaslouží za to, jak si dokázal vybojovat ženu svého srdce hraběnku Žofii Chotkovou. On byl následníkem trůnu a budoucí císař, ona pouze hraběnkou, i když ze starobylého českého rodu. Stál prakticky proti všem Habsburkům, na jeho straně byla pouze nevlastní matka Marie Tereza Portugalská. On však vytrval, takže císař František Josef I. s morganatickým sňatkem nakonec souhlasil. Děti Františka Ferdinand a Žofie však mohli na rakouský trůn zapomenout, protože z následnictví byly vyloučeny.