Představa, že by 30. ledna Němci slavili výročí uchopení moci nacisty a Adolfem Hitlerem, ke kterému došlo v roce 1933, je děsivá. A to, přesto že by jimi kancléřka Angela Merkelová pohrdala. Ovšem německé radnice by byly jiného názoru a třeba ta mnichovská by připravila velkolepé oslavy výročí, kdy se vůdce ujal moci. Ano, sice byly chyby a omyly, ovšem náš zlatej Áda přece postavil dálnice, dál lidem práci, zlikvidoval nezaměstnanost a také posílal dělníky na rekreaci. To je naštěstí fikce, ovšem v současném Rusku je něco podobného realitou.
Prezident Vladimír Putin sice podle článku Petry Procházkové v Lidových novinách z 31. října letošního roku VŘSR či přesněji řečeno bolševickým pučem pohrdá, jenomže v mnoha regionech jsou jiného názoru. A někde se dokonce na oslavách této hrůzy podílejí i místní městské úřady. Například v Krasnojarské oblasti byl odhalen další památník Lenina a v jednom městě bylo náměstí pojmenované Stoletím Velkého Října. Čili se veřejně konají oslavy teroru, zločinu a násilí. Je také smutné, že Kreml stále odmítá pohřbít mumii zločince a syfilitika Vladimíra Iljiče Uljanova, později zvaného Lenina, která je ostudou Rudého náměstí v Moskvě. On totiž vůdce ruské komunistické revoluce v roce 1917, od níž dnes uplynulo sto let, nebyl žádným protipólem zlého Stalina, ale rovněž masovým vrahem, který má na svědomí miliony lidských životů. To dokazuje kniha Dmitrije Volkogonova Lenin počátek teroru. Vůbec VŘSR je počátkem zla, na konci kterého bylo minimálně sto milionů (podle některých historiků až 200 milionů) zavražděných lidí, jenom proto, že patřili k nesprávné třídě. Nacisté zabíjeli lidi z rasových důvodů, komunisté pak z třídních, mezi těmito zločineckými organizacemi není rozdílu.
Bolševici svrhli cara, ale zachovali carismus
Samotné tvrzení o státu dělníků a rolníků bylo mimo realitu. Bolševici život chudých lidí nezlepšili. Viz jeden z důkazů uvedený v knize Dějiny Ruska 20. století, díl I. Dělníkův plat byl v roce 1913 reálně vyšší než v roce 1940 a doloženo je to přesvědčivě na množství zboží, které se dalo z platů koupit. Nehledě na to, že za cara byly obchody dobře zásobeny a o potraviny nebyla nouze, kdežto ve třicátých letech za Stalina byl chleba na příděl a kupující na něj stáli hodinové fronty. Samozřejmě ani carské Rusko nebylo dokonalé a při hladomoru v letech 1891 – 92 zemřelo na 375 tisíc lidí. Jenomže za komunistů se počet hladových obětí počítal na miliony.
Jak trefně poukázal Tomáš Garrigue Masaryk, bolševici v Rusku svrhli cara, ale zachovali carismus. Chudí zůstali, akorát carské bojary nahradila rudá vrchnost. Jinak se nezměnilo nic a dělníci se zemědělci žili dál v obrovské chudobě.
Další sovětskou lží byla údajná péče o chudé a vyrovnávání tzv. třídních rozdílů. To vyvrací spousta děl ruských autorů. Tak například v knize Mechlis Jurij Rubcov přibližuje přepychový život komunistického funkcionáře a Stalinova poskoka Lva Zacharoviče Mechlise. Ten bydlel s rodinou v přepychovém čtyřpokojovém bytě v centru Moskvy a v létě třiadvacátého roku poslal svoji ženu na chatu do Stříbrného Boru - luxusního letoviska, kde, jak Rubcov výstižně napsal, starou šlechtu vystřídala nová.
Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji ale hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“
Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“
Autor dále popisuje scénu, jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo.... Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“
Rozkvět za cara, úpadek za Stalina
Na úrovni goebbelsovské propagandy, „tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou,“ je neustále omílané lživé tvrzení o údajné zaostalosti carského Ruska. Fakta však dokazují opak. Pravdou je, že Rusko zažilo mohutný hospodářský rozkvět za cara Mikuláše II. Tak například v letech 1890 – 1900 se průmyslová výroba zdvojnásobila. Růst ekonomiky se ještě zrychlil po roce 1907, kdy se předsedou vlády stal osvícený Pjotr Arkadjěvič Stolypin. Například těžba uhlí se v letech 1905 až 1913 téměř zdvojnásobila, výroba železa vzrostla o třetinu a délka železnic dosáhla před I. světovou válkou více než 70 tisíc kilometrů. Slibný ekonomický vývoj však přerušily Stolypinovo zavraždění v roce 1911 a zvláště pak celosvětový válečný konflikt o tři roky později. Dá se však říct, že hospodářský růst byl stejný, jak později v třicátých letech s tím rozdílem, že za cara nebyli k dispozici otroci z gulagů.
Je fakt, že Stalin si ve třicátých letech minulého století posteskl nad tím, že Rusko je zaostalé, a za svoji zaostalost v minulosti draze platilo. Ovšem jeho režim, který se zmocnil soukromého majetku, nemohl v dlouhodobé perspektivě uspět. Důkazem toho je kromě jiných Bělomořský kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Průplav dlouhý 227 kilometrů byl postaven za cenu tisíce mrtvých vězňů z gulagů za rekordních 22 měsíců, ovšem kvůli nízké hloubce 3-4 metrů jim nemohou proplouvat větší lodě, takže je skoro k ničemu.
Jan Ziegler
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
