DPH - daň z přidané hodnoty, je ve své holé podstatě všeobecná daň ze spotřeby. Jako taková zatěžuje přidanou hodnotu poskytovaného zboží a služeb. Vyjadřuje se či spíše stanovuje procentem z ceny zboží nebo služby.

Odhlédneme-li od principu přesouvání povinnosti platit DPH mezi podnikateli a producenty, dostaneme se k tomu nejdůležitějšímu. Tím je fakt, že DPH vždy zaplatí koncový spotřebitel produktu, to je koncový plátce DPH. Je jím každý občan státu.

Tím také je dáno, že pokud důchodci a nízkopříjmoví občané žijí tak zvaně z ruky do huby, od důchodu k důchodu, či od výplaty k výplatě, pak zvýšení DPH jim jako by ukouslo z jejich celého příjmu. Jestliže někdo spotřebuje pětinu příjmu, kdežto zbytek může investovat, pak má slušný polštář pro udržení svého životního standardu i při zvýšení DPH. Jakmile většina obyvatel ale žije z ruky do huby, jejich kupní síla se oslabí, oni tedy budou spotřebovávat méně produktů, přičemž stát vybere stejný objem DPH, možná dokonce i nižší.

Jinak řečeno za stejný objem DPH do státní pokladny méně spotřebuje ten, co žije od výplaty k výplatě, ale také méně zrealizuje producent zboží a služeb, neboť jeho konzument, zákazník, občan nemá na jeho zboží a služby peníze. Zkrátka a jasně ten producent, který je závislý na odběru svých produktů občany, ostrouhá první.

Je to tím, že za takové situace samozřejmě většina obyvatel přestává čerpat služby, které si tedy zvládne provést sama, a nakupovat produkty, které si vypěstuje sama. Jiná možnost je, že většina obyvatel zavede mezi sebou výměnný obchod, respektive sousedskou výpomoc a prodeje a nákupy tak zvaně z druhé ruky.