DPH - daň z přidané hodnoty, je ve své holé podstatě všeobecná daň ze spotřeby. Jako taková zatěžuje přidanou hodnotu poskytovaného zboží a služeb. Vyjadřuje se či spíše stanovuje procentem z ceny zboží nebo služby.
Odhlédneme-li od principu přesouvání povinnosti platit DPH mezi podnikateli a producenty, dostaneme se k tomu nejdůležitějšímu. Tím je fakt, že DPH vždy zaplatí koncový spotřebitel produktu, to je koncový plátce DPH. Je jím každý občan státu.
Tím také je dáno, že pokud důchodci a nízkopříjmoví občané žijí tak zvaně z ruky do huby, od důchodu k důchodu, či od výplaty k výplatě, pak zvýšení DPH jim jako by ukouslo z jejich celého příjmu. Jestliže někdo spotřebuje pětinu příjmu, kdežto zbytek může investovat, pak má slušný polštář pro udržení svého životního standardu i při zvýšení DPH. Jakmile většina obyvatel ale žije z ruky do huby, jejich kupní síla se oslabí, oni tedy budou spotřebovávat méně produktů, přičemž stát vybere stejný objem DPH, možná dokonce i nižší.
Jinak řečeno za stejný objem DPH do státní pokladny méně spotřebuje ten, co žije od výplaty k výplatě, ale také méně zrealizuje producent zboží a služeb, neboť jeho konzument, zákazník, občan nemá na jeho zboží a služby peníze. Zkrátka a jasně ten producent, který je závislý na odběru svých produktů občany, ostrouhá první.
Je to tím, že za takové situace samozřejmě většina obyvatel přestává čerpat služby, které si tedy zvládne provést sama, a nakupovat produkty, které si vypěstuje sama. Jiná možnost je, že většina obyvatel zavede mezi sebou výměnný obchod, respektive sousedskou výpomoc a prodeje a nákupy tak zvaně z druhé ruky.
Stát tedy stále vybírá stejný objem na DPH, ale životní úroveň se zvyšováním DPH pro většinu lidí v ČR klesá, o čemž nemůže být sporu. V ČR vláda ale nepracuje pro většinu obyvatel, ona pracuje právě pro vysoké státní úředníky a jejich příbuzné a hodně dobré známé a samozřejmě pro politicko-ekonomické kliky, které budou čerpat finance prostřednictvím státních zakázek. Na státní zakázky bude i v době, kdy občan už neodebral produkty drobných živnostníků a tím způsobil jejich bankrot, krach, pád do nižší příjmové hladiny.
Vyšší DPH ale zajistí, že ti podnikatelé, kteří žijí ze státních zakázek, se budou příjemněji dělit o výnos z businessu na státních zakázkách s politickou garniturou, která jim ty zakázky přihraje. Příjemněji pro politickou elitu, ne pro podnikatele, to dá rozum. „Vláda sobě“ je heslo dne. Vládnoucí politici se přece do nekonečna nenechají uhánět na kompromitujícím materiálu o jejich korupčním jednání.
Dělba tak bude transparentnější a dána zákonem o DPH. Podnikatelé-poživatelé zdrojů ze státních zakázek musejí držet krok a emoce na uzdě. Tím si totiž politici zajistí pevnější pozici ve svazku ekonomicko-politické moci.
A hodně nízkopříjmoví občané? Těm se případně formou přerozdělování více utáhne chomout a otěže, případně smyčka. Kromě toho se vytúruje závist a nenávist vůči těm, co pobírají státní pomoc. To se vládě vždy hodí, když občané se řežou mezi sebou, a nesledují, jaké nesmyslné toky peněz postihují státní pokladnu, pravda pouze orientované zevnitř ven. Ty nesmyslné toky dovnitř vidí dennodenně, protože ty jsou z jejich peněženek a kont.
A právě toto jsou důvody, proč se seběhli kolegové z ODS umýt hlavu premiérovi Nečasovi za to, že Kalouskův nápad zvýšit DPH včas nesmetl se stolu. ODS prý je známá tím, že nechce zvyšovat přímé daně,“ řekla členka výkonné rady za Moravskoslezský kraj Dagmar Molendová. „ODS je stejná jako ostatní politické strany, které se dostanou k moci nad státním rozpočtem,“ tvrdím já. Nejde o to, že do státní pokladny se vybere možná stejně, ale o ten zpřeházený poměr sil uvnitř ekonomicko-politických klik, které točí s životem lidí v ČR.
Pár poznámek pro zvídavé, co se ptají, co na to EU a okolní svět.
Jaký je vztah EU k DPH? Jednoznačně můžeme říci, že daň z přidané hodnoty je ve světě nejvyšší v členských zemích Evropské unie. Členské země Evropské unie mohou v současné době uplatnit jednu nebo dvě zvýhodněné sazby na vybrané zboží či služby.
Směrnice EU řídí prostřednictvím parametrů jednotlivé zákony členských zemí, takže DPH je sice dána legislativou té které země, ale ovlivněna Evropskou unií. Všechny členské země EU mají DPH zavedenou, ale její základní sazba se liší. Odkud vane vítr s PDH v Evropě? Na tak otevřenou otázku zajisté většina správně odpověděla, že z Německa a Francie. Tam byla DPH zavedena v roce 1968. Za rok se přidalo Nizozemí a za další rok Lucembursko a Norsko.
USA jsou známy tradičně nízkou daňovou zátěží, na čemž se podílí i absence vynálezu DPH. V Austrálii si zavedli DPH v roce 2000. Austrálie se tak k zavedení DPH přihlásila jako poslední ze zemí OECD.
Psáno pro blog idnes.cz
Psali jsme:
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
