Bylo mu dvacet let. O dekádu dřív mu zemřela matka na tuberkulózu. Když si otec přivedl domů novou ženu, dva mladší sourozenci ji přijali, ale Pavel se s tím nevyrovnal. Docházelo k tolika konfliktům, až se rodina rozhodla nechat jít syna z domu. Ve třinácti letech odešel z Čakoviček do Hamburku, kde pracoval v docích. Do Čech se vrátil až proto, aby narukoval. 

Vojáci směřovali na Balkán a nechápali, proč mají kvůli jednomu atentátu zabíjet nějaké Srby. Téhle válce nerozuměli. Nepochopení bylo natolik hluboké, že se mnozí rozhodli nestřílet. Procházeli zemí jako na porážku. V lesících podél cest se ozbrojení muži a ženy přivazovali do korun stromů a pálili na ně ze strojních pušek. Ztráty byly devastující.  

Několik týdnů po vyhlášení války byl Pavel Černý postřelen. Našli ho po celém dni v hromadě mrtvol. Když je odklízeli, někdo ještě sténal. Kus plechu, který měl v boku, si v polní nemocnici vyndat netroufli. Zaroste. Roztříštěná ruka, která už chytila sněť, se musela provizorně amputovat v rameni.