Ať jsme si toho všimli, nebo nevšimli, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, svět kolem nás se mění a dostal se do bodu, který je přelomový. Rádi bychom našli své jistoty a uchýlili se k tradičním schématům nám známého společenského uspořádání, jehož hlavní průvodní znak, totiž konzum a blahobyt, v nás mylně vyvolával dojem jakéhosi „konce dějin“. Není však žádný konec, ničeho definitivního jsme nedosáhli. Uzavírají se pouze cykly, které udržují v chodu koloběh života. A ten je často neúprosný.

Levicové sociálně demokratické strany měly v minulosti své opodstatnění, když vyvažovaly prudký nárust nerovnosti v nově vznikajícím světě kapitalistického ekonomického zřízení. Postavily se na stranu těch zranitelnějších a potřebnějších, zejména tehdejších dělníků v továrnách. Aby mohl bujet kapitál a rozvíjet se tržní ekonomika, bylo třeba nekompromisně potlačit vše, co by tento pokrok brzdilo. Touha po koncentraci zisku byla tak silná, že v danou chvíli dokázala potlačit lidskost i lidství jako nejvyšší hodnotu. Bylo to však společenské vychýlení, které muselo být napraveno.

Sociální demokracie nemá nic společného s omezením osobního vlastnictví, s omezením podnikání či jiné formy tvůrčí svobody, jak se někdy mylně předkládá. Levicové strany kladou důraz na roli státu. Národní stát je pro ně zárukou stability a ochrany všech vrstev obyvatelstva. Národní stát musí být v jejich pojetí silný a bohatý, aby byl schopný „postarat se“.