Co přesně si pod tím představuje Německo, na němž budoucí vývoj v Evropě nejvíce záleží, je dobře patrné z textu německého ministra zahraničí Guida Westerwelleho, který otiskly Lidové noviny. Westerwelle zdůrazňuje, že fiskální pakt je třeba doplnit o evropský pakt růstu pro větší konkurenceschopnost.
Nejde o to utrácet více peněz, ale ty, se kterými se počítá, vynakládat efektivně. V současné době projednávaný rozpočet EU na léta 2014 až 2020 by měl být jeden bilion euro. Podle Westerwelleho se tato suma peněz má nasměrovat na růst a zaměstnanost, na inovace a konkurenceschopnost.
Westerwelle mluví o obrovské částce bilionu euro. Pro zajímavost zmiňme, že podle údajů Eurostatu byly celkové vládní dluhy zemí EU na konci roku 2011 10,4 bilionu euro, přitom na konci roku 2008 to bylo ještě 7,7 bilionu – tedy za tři roky vzrostly o 2,7 bilionu. Může efektivnější využití jednoho bilionu euro během dlouhých sedmi let opravdu nastartovat tak vysoký ekonomický růst, který by pomohl vyřešit evropské zadlužení? Nemohu se zbavit pocitu, že z pohledu Německa je snaha o doplnění fiskálního paktu prorůstovými opatřeními pouhým šidítkem, kterým se snaží ukonejšit země volající po těchto opatřeních. To, na co se Německo spoléhá, jsou však stále rozpočtové úspory. Přitom úsporná opatření mohou být jednou z příčin klesající ekonomiky a prohlubující se nezaměstnanosti. Ukazuje to případ Řecka, které se i přes úspory propadá do stále většího dluhu.
Zároveň je třeba s německým ministrem zahraničí souhlasit v tom, že prorůstová opatření dotovaná dalšími dluhy rovněž nikam nevedou. Jaké jiné alternativy existují? Pro inspiraci se zkusme podívat na to, co navrhuje ekonom Tomáš Sedláček. Ten často opakuje, že neustálý růst není možný a kapitalismus může fungovat i bez něho. Ve svém textu z 18. května Sedláček píše, že současná míra zadlužení států je nebezpečná a vlády by udělaly nejlépe, kdyby růst brzdily a namísto toho splácely své dluhy. Krize podle něho skončí, až se státní dluh na celoevropské úrovni sníží na úroveň 20, 30% HDP. Připomeňme, že dnes je průměrné zadlužení zemí EU podle Eurostatu 82,5%.
V jiném svém textu Sedláček píše, že je potřeba změnit paradigma směrem k větší nejistotě, větší rizikové prémii, tedy vyššímu úroku a následně pomalejšímu investování a půjčování – zkrátka k pomaleji rostoucí ekonomice. Sedláček navrhuje brzdit růst a místo toho splácet dluhy. Přesně to se ale například děje v České republice. Po prvních třech měsících se podle Českého statistického úřadu tuzemská ekonomika propadla o 1%. Zásluhu na tom mají z velké části škrty současné vlády a zvyšování nepřímých daní, ke kterému došlo od prvního ledna. Sedláčkovo přání se tedy plní, povede to ale ke snižování státního zadlužení? Nikoli. I přes současné vládní úspory se letos počítá se schodkem 105 miliard.
Musím se přiznat, že Sedláčkovým úvahám příliš nerozumím. Aby se schodek snížil na jím požadovanou úroveň, musel by nastat obrovský růst, který by následně vláda mohla brzdit vysokými daněmi, a tím pádem by mohla získat vysoké množství prostředků na splácení dluhů. Sám Sedláček ale přiznává, že mnohem pravděpodobnější je, že před sebou máme období pomalého nebo žádného růstu a že bychom měli změnit systém tak, aby nebyl na růst nastavený. V tom bych s ním souhlasil. Stejně tak sdílím i jeho názor, že neustálý růst není možný. Sedláčkův nedostatek je ale v tom, že není jasné, zda chce změnu systému nebo změnu paradigmatu.
Čím dál více se obávám toho, že za současného systému jsou dluhy většiny evropských vlád nesplatitelné a že Sedláčkovo přání snížit dluh na úroveň 20, 30% HDP se nemůže uskutečnit jinak než cestou velkého odepsání dluhů či vysoké inflace.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
