Toto hnutí prý nepřichází s ničím jiným než s rozhořčením. Nejde mu o vylepšení demokracie, ale o svržení a odstranění demokratického řádu.
Na úvod je třeba říct, že současná podoba demokracie rozhodně není jediná možná. To, že si někdo přeje jiné nastavení politických institucí, než máme dnes, ještě nutně neznamená, že by se mělo jednat o systém nedemokratický. Představme si například politický systém, který by se od toho současného lišil v tom, že by v něm neexistovaly politické strany a poslanci by byli vybíráni losem. Systém by to byl radikálně odlišný, přesto by ho asi nebylo možné označit jako nedemokratický. Dále je také dobré se zamyslet nad podstatou dnešní demokracie.
V jedné z kapitol knihy Machiavelli mezi demokracií a republikanismem politolog Jan Bíba dokládá, že florentská republika jako místo zrodu moderních demokracií v sobě nese oligarchické a elitářské prvky.
Není v možnostech tohoto textu Bíbovu argumentaci podrobně rozebírat. Pokusím se ji zmínit alespoň částečně. Bíba popisuje, jak nejbohatší a nejvýznamnější florentské rody byly nespokojené s ustavením třítisícové Velké rady jako hlavního legislativního orgánu republiky, ve kterém měly menšinu. To, o co usilovaly, bylo vytvoření doživotně voleného senátu jako vrcholného tělesa nominovaného právě jimi. Zástupce těchto rodů Guicciardini tedy navrhl systém, kde lid zastoupený ve Velké radě hlasuje pouze o zákonech, které jí předloží skupina zámožných obyvatel. Lid nerozhoduje, o čem se bude hlasovat.
Bíba zdůrazňuje, že i teoretik současné podoby demokracie Schumpeter zmiňuje, že v moderních společnostech jsou v důsledku reklamy a masmédií skupiny skládající se z profesionálních politiků či představitelů ekonomických zájmů, které jsou schopné ovlivňovat či dokonce formovat vůli lidu. Vůle lidu tak podle Schumpetera není hnací silou politického procesu, ale jeho produktem. Hlavním negativním důsledkem přístupu Schumpetera a Guicciardiniho je podle Bíby to, že oba obhajují systém, který možnost formulovat obecný zájem a realizovat politiky, které k němu vedou, omezuje pouze na elity. Pouze elitám je dovoleno artikulovat obecný zájem a obecným zájmem se stává pouze ten, který je totožný se zájmem elit.
Jak v tomto kontextu chápat Holešovskou výzvu? Při sledování představitele Holešovské výzvy Slávka Popelky se nelze ubránit dojmu, že se jedná o člověka, který nedohlédne dále než ke splnění požadavků výzvy na odchod stávajících politiků. Co bude potom, v čem přesně by se měl český politický systém změnit a jaké by tyto změny měly být, aby byly reálné a nevedly k větším problémům než současný stav, to už je za hranou Popelkových možností. Přes veškerou bezradnost jeho vystupování je však třeba říct, že Popelka artikuluje vůli lidu tedy ne vůli politických či ekonomických elit. Popelka nevytváří vůli lidu nezávisle či jemu navzdory. Je jeho součástí a ztělesňuje ho se vším, co k němu patří.
Při čtení Popelkových textů a sledování jeho mediálních výstupů se mi vybavuje skupinka obyvatel mé rodné vesnice, se kterými občas vedu různé politické debaty. Stejné rozhořčení, argumenty a požadavky. Chtějí, aby nám vládl jiný typ politiků než ti současní. Mají pocit, že náš stát nefunguje, naše hospodářství je rozvrácené a že jsme závislí na dovozu nekvalitních výrobků a potravin. Vadí jim, že jsme přišli o potravinovou soběstačnost, kterou jsme dříve měli. Chtějí, aby se věci začaly měnit k lepšímu.
Nejdůležitější podle mě je přemýšlet o tom, z čeho přesně pramení velký potenciál Holešovské výzvy. Toto hnutí vyjadřuje požadavky, na kterých se shodne většina obyvatel České republiky. Nevychází z prostředí politických, ekonomických ani intelektuálních elit, není ani pragocentrické. Co se týče posledních dvou charakteristik, výrazně se liší například od iniciativy ProAlt. Právě v tom podle mne spočívá důvod, proč se Holešovské výzvě za velmi krátkou dobu podařilo získat mnohem větší odezvu.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
