Stojí za to připomenout, že každá exekutiva vyžaduje jistou legitimitu. Týká se to dokonce i autoritářských režimů. Kdyby československý režim před rokem 1989 neměl určitou podporu tehdejší společnosti, tak by nemohl existovat. O to silněji to platí v zemích, které se snaží být demokratickými. Ty legitimitu životně potřebují a její ztráta se jim dříve či později vymstí. Jak si v tomto ohledu stojí současná vláda?   

Když vládní koalice po volbách v roce 2010 vznikla, zastupovala 29,7% všech oprávněných voličů. Čí podporu má dnes? Reprezentují Věci veřejné své původní voliče, anebo se tohoto úkolu ujala spíše LIDEM v čele s Karolínou Peake? Koho zastupuje stále větší počet nezařazených poslanců? A co si počít s tím, že strany vládní koalice mají dost žalostnou podporu veřejnosti? Například podle průzkumů agentury Factum Invenio by získaly maximálně 76 mandátů. To je docela rozdíl oproti 118 z minulých voleb. A co si občané myslí o vládních reformách?  

Podle STEMu po nástupu Nečasova kabinetu považovalo skoro 40% respondentů připravovaná opatření vlády za správnou cestu k ozdravení státních financí. V říjnu to už ale bylo jenom 24 %. Lépe na tom není ani Poslanecká sněmovna či vláda jako celek. V říjnu se dolní parlamentní komora těšila důvěře 24 % občanů a kabinet 17%. Když to shrneme, těžko se vyhnout otázce, zda tato čísla nesnižují mandát vlády prosazovat takové dalekosáhlé změny, jako je například důchodová reforma či církevní restituce.  

Nebo snad výsledky voleb v roce 2010 daly vládě dostatečný mandát tyto kroky provést? Minimálně se tak chová. Nedívá se nalevo, napravo a jede. Počíná si jako někdo, kdo od občanů dostal bianko šek. Vůbec nepočítá s tím, že volič se řadou věcí v programech stran nemusel souhlasit. Navíc například zvýšení daní v nich nebylo vůbec. O církevních restitucích se pro změnu v předvolebních kampaních skoro nemluvilo. A mnohá jiná opatření vznikla teprve jako výsledek koaliční shody. To ale koalici nevadí, pokud má dostatek hlasů, tak svou agendu stejně protlačí - navzdory opozici, svým voličům i občanům. A samozřejmě bez ohledu na legitimitu, se kterou to činí.  

V situaci, ve které jsme, po rozpadu původní vládní koalice, po množství skandálů a krizí, kdy v Poslanecké sněmovně defilují pravomocně či nepravomocně odsouzení, popř. stíhaní, po velké kritice, která se na vládu valí ze všech směrů, je ale otázka po legitimitě více než namístě. Současná vláda schvaluje zákony, které si žádají určitý společenský konsensus. Toho ale rozhodně nebylo dosaženo. Vládní koalice místo toho tvrdošíjně schvaluje jednu zásadní normu za druhou. Co na tom, že k tomu využívá nepravomocně odsouzeného pana Pekárka. K čemu to povede, je nasnadě. Pokud vláda koná kroky, u kterých vzniká pochybnost nad jejich legitimitou, podkopává to ústavní režim, který k nastolení vlády vedl. Proto se nelze divit tomu, že stoupá počet lidí, kteří by si u nás dovedli představit vládu pevné ruky. Koroze současného politického systému se projevila i v nedávných krajských volbách, kdy pohořely všechny parlamentní strany kromě komunistů.  

Měřítkem tohoto trendu bude i prezidentská volba příští rok v lednu. Pokud vyhraje některý z umírněných kandidátů, který netvrdí, že jeho přítomnost na Hradě bude řešením současných nešvarů, či některý z kandidátů parlamentních stran, tak to bude doklad toho, že občané stále ještě zachovávají chladnou hlavu a jsou k našemu ústavnímu systému v zásadě loajální. Ale pokud zaznamená výraznější úspěch například takový Tomio Okamura, bude to jen další důkaz toho, že se českým vládám pomalu, ale jistě daří podrývat legitimitu celého polistopadového režimu.