To, co je na ní charakteristické, je silná kritika současné zahraniční politiky ve vztahu k EU. Zdůrazňuje se její nečitelnost, pasivita a nedůvěryhodnost. Zmiňuje se nejednotnost mezi prezidentem a vládou. Kabinetu je vytýkáno, že se vyhýbá otevřenému dialogu a nevysvětluje své chování na klíčových zasedáních evropských rad. Problém je také v tom, že neusilujeme o vyjasnění stanovisek s našimi nejbližšími sousedy a že se chováme, jako kdybychom žádné spojence nepotřebovali. V souvislosti s tím zelená kniha upozorňuje na nebezpečí periferizace. Pokud své chování nezměníme, bude význam našeho státu v Evropě a ve světě klesat.
S tím vším lze do velké míry souhlasit. Problém ale vidím v určitém rozporu, který podle mě zelená kniha obsahuje. Na jedné straně se zde zdůrazňuje mimořádný význam, který eurozóna pro Českou republiku má. Vedle toho se zde ale také píše: „V poslední době to často vypadá, jakoby jediným cílem bylo spravovat Evropskou unii po vzoru jakési 'superfirmy', která pouze dohlíží na to, aby jednotlivé členské země sloužily zájmům některých velkých podniků, bank a firem. Pod heslem posílení finanční stability a udržitelnosti veřejných financí se dnes členským zemím EU ordinují takové změny systému sociálního zabezpečení či penzijního systému, které nás všechny posunují na dráhu nejúspornějšího liberálního modelu sociálního státu.“
Zdůrazňuje se zde, že se jedná o podporu některých soukromých zájmů a finanční stabilita je pouze záminkou. To, že Angela Merkelová prosazuje, aby jižní státy eurozóny přijaly reformy a úsporná opatření, sice docela dobře může být aplikací neoliberální politiky, kdy jsou osekávány funkce sociálního státu, z čehož mohou těžit některé firmy a korporace. Zároveň to ale mohou být i kroky, které jsou z pohledu kancléřky nevyhnutelné k tomu, aby německá veřejnost přistoupila na záchranné operace. Angela Merkelová je v pozici, která není záviděníhodná: snaží se stabilizovat eurozónu pomocí různých záchranných mechanismů a zároveň se brání nechuti německé veřejnosti být tím, kdo tuto stabilizaci platí. Výsledkem je kritika kancléřky z obou stran. Podle jedněch tlačí na reformy a úspory příliš, podle druhých málo.
Zelená kniha jde stejnou cestou jako Angela Merkelová, byť z opačného konce. Na jednu stranu chce stabilizovat eurozónu a na druhou se vymezuje proti omezování evropského sociálního modelu. Řešením by bylo, kdyby ČSSD přišla s nějakým vlastním návodem, jak eurozónu stabilizovat. V tomto ohledu zelená kniha zmiňuje zavedení společných evropských dluhopisů, zdanění finančních transakcí, podporu růstu, vytváření pracovních míst a snahu nepřipustit nadvládu ekonomiky nad politikou. Jinak řečeno, jde o to, aby vedle integrované ekonomiky existovala i určitá míra politické integrace. Tato opatření jsou dobrá na získání času, ale skutečným řešením evropské dluhové krize podle mne nejsou.
Důležitým problémem, kterým se ale zelená kniha příliš nezabývá, je právě rostoucí propast mezi evropskou politickou elitou a evropskou veřejností. ČSSD se sice v zelené knize snaží pokračující evropskou integraci hájit z pohledu českých zájmů, k čemuž pragmaticky využívá ekonomickou argumentaci. To ale nic nemění na tom, že pouhá hrozba periferizací na přesvědčení české veřejnosti nestačí. Obyvatelé zatím vidí pouze to, jak přibývají další a další záchranné operace, balíčky a půjčky, ale pozitivní výsledky jsou zatím v nedohlednu.
Ve chvíli, kdy politické elity budou přespříliš zdůrazňovat to, že máme pouze dvě možnosti: buď zůstaneme na okraji a staneme se bezvýznamnými anebo se budeme účastnit pokračující integrace, která je zárukou míru v Evropě, propast mezi politiky a veřejností se může ještě více prohloubit. Když občané budou vědět, že politici mají vizi, jak z toho všeho ven a jakou roli v tom hraje pokračující integrace, je pravděpodobné, že přistoupí i na určité oběti.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
