Příkladem nadmíru zajímavým je nedávná konference o reformě ústavy, pořádaná v rámci diskusní platformy Pražský právnický podzim ve Vlasteneckém sále Karolina. Ústavní právník a prorektor Univerzity Karlovy prof. Aleš Gerloch na konferenci dne 11. listopadu 2016 rozčeřil vodu, když prohlásil: „Ústava nezná český národ jako státotvorný prvek. A to nejen já považuji za nedostatek, protože Česká republika by nemohla existovat bez českého národa. To neznamená vyloučení občanského principu, ale sepětí všech těchto principů.“ A pokračoval: „Dnes ústava začíná slovy, že Česká republika je svrchovaný stát. Mohl by zde být vložen článek: ČR je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, které jsou s ním spjaty.“ Podle prof. Gerlocha v období zásadních změn světa a i „státy s dlouhou tradicí ústavy s tím budou konfrontovány, nevystačí s dosavadními tradicemi“. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský na to podle Práva z 14. 11. 2016 reagoval takto: „Považuji národní prvek ve státotvornosti za prvek naprosto překonaný. Nejen konzervativní, ale dokonce možná i škodlivý.“ A dodal: „Jsem pro internacionální model seskupení, jako je Evropská unie, než pro hermeticky do sebe uzavřené národní státy.“ Přitom prof. Gerloch rozhodně neřekl nic, co by se dalo vykládat tak, že horuje pro to, aby se Česká republika do sebe hermeticky uzavřela.

Na rozdíl od „internacionalisty“ P. Rychetského považuji návrh A. Gerlocha za myšlenkově velmi hodnotný a přínosný, neboť otevírá cestu od národa v etnickém pojetí k národu politickému, který v daném státě bývá nositelem státnosti. Základem "politického národa" je zpravidla jeden většinový etnický národ, politický národ je však širší pojem. Tak např. předmnichovská ČSR byla postavena na konceptu politického "československého národa" se dvěma tzv. jazykovými větvemi, českou a slovenskou. V té době šlo samozřejmě o výsostně účelový koncept, sloužící k tomu, aby "Čechoslováci" měli politickou většinu nad Němci. Nejde však zdaleka jen o historii. Politickým národem jsou dnes typicky Švýcaři, i když část mluví německy, část francouzsky, část italsky a část rétorománsky, ale všichni se považují za Švýcary. Také v ústavě USA se mluví o "americkém národě", i když tam žije celá řada národnostních menšin. Pokud se tedy etnické menšiny ztotožňují politicky, zájmově a kulturně s většinovým etnickým národem, mohou být součástí jednoho širšího politického národa jako nositele státnosti v daném státě. Tím se pojem politického národa přibližuje k pojmu státního občanství. A právě proto mi konvenuje pojetí A. Gerlocha, podle něhož ČR má být ústavně vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, které jsou s ním spjaty. Občanský princip zde nevylučuje národní princip, ale naopak jej vhodně doplňuje. Důležitá je právě ona spjatost národnostních a etnických menšin s vitálními zájmy hlavního národa. Státní občanství je pak tím důležitým „svorníkem“, který nás všechny spojuje, všichni jsme občany ČR.