Historie sice nepřipouští žádná kdyby, ale v úvahách o roce 1968 v Československu se často spekuluje o tom, co by se bývávalo vyklubalo z tehdejšího takzvaného »obrodného procesu« nastartovaného »Pražským jarem«, kdyby bývalo nebylo srpnového vpádu sovětských a jiných tanků a jak by to vše dopadlo. Jelikož ale víme, jak to dopadlo ve skutečnosti, můžeme o tom – co by, kdyby – přemítat donekonečna a stejně se ničeho nedobereme. Možná ale právě v tom tkví kouzlo podobných úvah i analýz.

S každým dalším výročím 21. srpna se o »obrodném procesu« hovoří ale méně (kdo ví ještě nyní, co to vlastně bylo?) a zítra máme již 47. výročí okupace tehdejší Československé socialistické republiky vojsky pěti států vojenského paktu »Varšavská smlouva«, jehož byla ČSSR členem a o těch zemích její komunistická moc mluvila jako o »bratrských«. Jenom v suchém popisu oné smutné události je absurdit habaděj. Bylo to šokující a lidé u nás vpád chápali coby tragédii. Ovšem nejtragičtější bylo, že pak následovala jednadvacetiletá etapa, které se říkalo »normalizace«. A zase, normalizací bylo zváno období, kdy normální nebylo vůbec nic, neboť země žila pod kuratelou Sovětského svazu a za přítomnosti jeho vojáků na našem území, kdyby na to chtěl někdo zapomenout nebo o tom pochybovat.

Lidé si navykli uzavírat se doma před poměry

Nejhorší na normalizaci bylo, že nutila lidi křivit si charaktery, učila je přetvářce, malosti, přízemnosti, lhostejnosti, pasivitě, zbabělosti a (promiňte mi ten výraz) »předposranosti«. Lidé si navykli uzavírat se doma (v panelových králíkárnách a na chatách) před poměry, co tady panovaly. Mimo domov byli v zaměstnáních členy brigád socialistické práce, přijímali socialistické pracovní závazky, práci pak oslavovali v prvomájových průvodech, přátelili se organizovaně se Sovětským svazem a ještě víc v listopadu, který byl kvůli výročí říjnové bolševické revoluce měsícem »zostřeného« přátelství, jak překřtili termínem z vězeňství oficiální měsíc československo-sovětského přátelství, v únoru oslavovali bolševický puč z roku 1948 a tak dále a tak dále. Doma a v hospodách pak nadávali na komunisty a na jejich režim, jemuž ale poklonkovali a sloužili, když se však dřív ujistili, že neposlouchá nikdo nebezpečný, hlavně donašeč estébé. Mimo oficiální sféru se snažili přikrádat si seč mohli, předcházeli si zelináře a řezníky, sháněli »bony« do Tuzexu, obchodu se zbožím ze zahraniční, které bylo považováno za luxusní, aby si tam za ně koupili džíny, francouzskou hořčici apod. S tuzexovými poukázkami – bony kšeftovali takzvaní veksláci, kteří na tom bohatli (uplatnili se vesměs po sametové revoluci). A lidé vůbec sháněli zboží všeho druhu.