Je to doklad, že alespoň o těchto dnech si připomeneme své zemřelé příbuzné a přátele. Podle průzkumů veřejného mínění je to navíc pro naprostou většinu Čechů velice důležitý den. Vedle toho se však zvláště v polistopadové době prosazuje trend, že se u nás poslední věci člověka odehrávají bez obřadu nebo v naprosté anonymitě. Největšími turbulencemi však prošel vztah k pohřebním rituálům v celém 20. století.
V českém prostředí nastal postupně odklon od církevních tradic, který zesílil zejména v době komunismu, kdy byly vytlačovány staré zvyky ve prospěch občanských forem pohřbů. Smutek byl navíc chápán jako věc ryze soukromá a veřejně se neměl příliš zdůrazňovat. Vytlačení smrti a bolesti na okraj pozornosti ovšem není jen typicky český fenomén.
Známý německý sociolog Norbert Elias hovořil například o tom, že nikdy v dějinách lidstva nebylo umírání tak důkladně odstraněno za kulisy společenského života, jako právě v moderní době. Umírání bylo přeneseno do nemocnic, kde často lidé odcházejí sami, což trauma z konce lidského života ještě zvětšuje.
V minimalizaci pohřebních rituálů jsme však v Česku přesto unikátem. Mezi faktory, které ovlivňují naše vytěsňování smrti, je určitě velká míra sekularizace české společnosti, která sebou přináší ztrátu tradičních hodnot i zvyků. Zároveň to jistě souvisí i se zvyšující se mírou individualizace společnosti, která tolik nepřeje větším sociálním i rodinným setkáváním, jaké například může představovat i setkání pozůstalých v rámci pohřebního obřadu.
Důvodem jsou pochopitelně často i špatné vzájemné vztahy. Dušičkové návštěvy na hrobech svých blízkých tak můžeme vnímat nejen jako příležitost myslet na naše blízké, kteří už tady nejsou, ale i třeba jako šanci k nalezení cesty k odpuštění a narovnání konfliktů s těmi, které máme kolem sebe.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
