Obávám se však, že mnohem pravděpodobnější je, že si jeden jen povzdechne: už aby to bylo za námi. Volba hlavy státu se nám totiž nějak poslední dobou nedaří, ať už je přímá nebo nepřímá. 

Dokonce se vtírá kacířská myšlenka, že úplně nejlepší byla ta první, kdy se 14. listopadu 1918 Tomáš Garrigue Masaryk stal prezidentem v nepřítomnosti, bez projevu, bez sčítání hlasů, způsobem, jenž bývá někdy historiky označován jako provolání, ne jako volba. Celé to trvalo míň než tři minuty, z nichž většinu zabralo volání „Výborně!“, „Sláva!“ a potlesk. 

Hlasy nikdo nepočítal, takže nebylo proti čemu protestovat. A zároveň nikdo nepochyboval, že prezidentem byl zvolen, pardon provolán a protleskán, ten nejlepší. Jenže teď, o pětadevadesát let později, to spíš vypadá, že všichni budem rádi, když naším prezidentem bude zvolen ne snad rovnou ten nejhorší, ale nejspíš ten, který nejméně vadí. 

Proč jsme se k tomu dopracovali má spoustu důvodů, nicméně jeden nelze pominout. Handl s hlasy poslanců a senátorů ve Španělském sále a přilehlém okolí včetně pánských toalet byl při poslední volbě Václava Klause tak ostudný, že přímá volba prezidenta se stala téměř stěžejní součástí všech volebních programů, přestože o ni ti, kdo ji nakonec v obou komorách parlamentu prohlasovali, vlastně nestáli.