Obávám se však, že mnohem pravděpodobnější je, že si jeden jen povzdechne: už aby to bylo za námi. Volba hlavy státu se nám totiž nějak poslední dobou nedaří, ať už je přímá nebo nepřímá.
Dokonce se vtírá kacířská myšlenka, že úplně nejlepší byla ta první, kdy se 14. listopadu 1918 Tomáš Garrigue Masaryk stal prezidentem v nepřítomnosti, bez projevu, bez sčítání hlasů, způsobem, jenž bývá někdy historiky označován jako provolání, ne jako volba. Celé to trvalo míň než tři minuty, z nichž většinu zabralo volání „Výborně!“, „Sláva!“ a potlesk.
Hlasy nikdo nepočítal, takže nebylo proti čemu protestovat. A zároveň nikdo nepochyboval, že prezidentem byl zvolen, pardon provolán a protleskán, ten nejlepší. Jenže teď, o pětadevadesát let později, to spíš vypadá, že všichni budem rádi, když naším prezidentem bude zvolen ne snad rovnou ten nejhorší, ale nejspíš ten, který nejméně vadí.
Proč jsme se k tomu dopracovali má spoustu důvodů, nicméně jeden nelze pominout. Handl s hlasy poslanců a senátorů ve Španělském sále a přilehlém okolí včetně pánských toalet byl při poslední volbě Václava Klause tak ostudný, že přímá volba prezidenta se stala téměř stěžejní součástí všech volebních programů, přestože o ni ti, kdo ji nakonec v obou komorách parlamentu prohlasovali, vlastně nestáli.
To je nejspíš příčina, proč pro její zdar neudělali nic, jen narychlo ušili nejednoznačný zákon, který svěřen ministerským odborníkům neschopným pochopit, co znamená slovo průměr, vyvolal svou interpretací jen kombinaci stížností a posměchu.
Výsledkem je, že měsíc před volbami je tu tucet kandidátů, z nichž někteří si prezidentství hodlají v nejhorším vysoudit, případně volby soudně co nejvíc zpochybnit. Občas to někoho i vyděsí: co by se stalo, kdyby země byla najednou bez prezidenta a místo něho provizorně vládl triumvirát Nečas, Němcová, Štěch. Nic by se nestalo, zní jediná rozumná odpověď.
A kolem zatím vrcholí prezidentská kampaň. Podél silnic trčí billboardy s hesly, která působí, jakoby je vymýšlel někdo, kdo se hodně nudí. Ze studií všech rádií a televizí moderátoři, politologové a komentátoři voličům sdělují, jaké má ten který kandidát vady na kráse, případně charakteru.
Jejich argumenty, proč někoho nevolit, jsou mnohem pádnější, než proč někoho volit. Opačně jsou na tom z nějakých důvodů jen ti kandidáti a ještě víc kandidátky, kterým preference spolehlivě zaručují nevolitelnost
Podle všech výsledků průzkumů jen zázrak by mohl způsobit, aby do druhého kola z toho kandidátského tuctu postoupil někdo jiný než bývalí premiéři Zeman a Fischer. Tedy zrovna ti, kteří vlastně nikoho kromě nejbližších příbuzných a přátel nenadchnou. Tak nějak nám prostě zbyli z minula a navíc víme, co od nich čekat.
Představit si, že by právě tyhle dva někdo prezidentem provolal, nebo alespoň křičel „Výborně!“ a „Sláva!“ je poněkud morbidní. Takže rozhodnutí, koho z nich podpořit ve druhém kole, by klidně mohla vyřešit mince: panna nebo orel?
Vlastně už před pár lety s tím u příležitosti prezidentské volby přišel publicista Michal Horáček – lepší i spravedlivější než tehdejší hradní verze by byl i los. Jenže jak se zdá, není tahle úvaha od věci i v případě volby přímé.
Pokud tedy neuvažovat o ještě dalším řešení a tak jako tibetší lámové hledají dalajlámu, vybrat si malého chlapce či holčičku a do role hlavy státu si ho vychovat. I když vzhledem k současné neoblibě dalajlámismu v horních patrech české politiky se tohle do volebních programů asi nedostane.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu - Zamyšlení Rádia Česko Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
