Vždycky, když o ní čtu, musím si vzpomenout, jak mizernou pověst měla před dvaceti lety a jak jsem se k šíření té pověsti, celkem úspěšně, přidal i já. Do tehdy velmi čerstvě obnovených Lidových novin, které ještě nevycházely ani jako deník, ale jen dvakrát týdně, jsem o ní napsal fejeton – a nejen o ní, taky o tunelu pod Strahovem.

Ty stavby, ač zdánlivé protikladné - jedna byla zcela podzemní a druhá naopak vysoce nadzemní, spojovalo stigma let, v nichž vznikaly. Působily tenkrát jako symbolické betonové křeče socialistického plánování a zároveň neschopnosti. Jejich stavba byla zahájena shodně v roce 1985 a v roce 1990 měly ještě daleko k tomu, aby byly hotové. Věž začala fungovat v roce 1992, tunel dokonce až v roce 1997.

Zejména šnečí tempo dolování pod Strahovem sloužilo jako ideální příklad ke srovnání produktivity socialismu a kapitalismu. Pětadvacetkrát delší tunel pod kanálem La Manche začali stavět o dva roky později, ale zato mnohem rychleji. Jeden můj známý se tenkrát šklebil: jediné vysvětlení je v tom, že tunelovat v geologicky vysoce náročném strahovském masívu je mnohem obtížnější než nějaké dolování pod mořským dnem. A to tenkrát ještě nikdo nevěděl, že první vlak projede Eurotunelem už v roce 1994, zatímco první auto pod Strahovem až o tři roky později.

Žižkovská věž měla hned dva problémy. Za prvé ohyzdnost, za druhé obecné ohrožení. Kdekdo si byl jistý, že právě tahle věž zničí pražskou stověžatost. A až začne fungovat, energie vyzařovaná televizními vysílači navíc ohrozí zdraví veškerého obyvatelstva několik kilometrů všemi směry.