Vždycky, když jsem toho svědkem – a že je to docela často - si představuju úžasnou situaci, až jednoho dne politik řekne moment, sáhne do kapsy saka a na stůl položí křišťálovou kouli. Nasadí brejle na blízko, koukne do ní a řekne třeba:   

„A hele, tak o tom zítřejším hlasování se už šéf naší strany dohodl s opozicí. My budem chvíli diskutovat, aby to nevypadalo moc okatě, ale pak pár lidí odejde ze sálu, sníží hlasovací kvorum a zbytek jim to odmávne. No oni nám za to na oplátku pustí do téhle rady našeho sympatizanta, pardon odborníka.“

Jenomže, to se samozřejmě nikdy nestane. Křištálová koule je jen takovou virtuální pracovní pomůckou, bez níž je dnes moderní politická debata nemyslitelná.   

Představuju si někdy, jaké by to bylo, kdyby takové pracovní pomůcky politici pro zlepšení komunikačních dovedností fasovali v práci. Jak asi třeba vypadá takový hledáček, v němž má jednou policie, jindy strana buď někoho, nebo něco. Je to kus prkna s dírou po suku vyříznutý z dámské kabiny na plovárně nebo laserový zaměřovač supersonické stíhačky?   

A co ten slavný svorník, někdy též zvaný programový průnik, jímž drží každá vládyhodná koalice pohromadě? Jak ten asi vypadá? Jen doufám, že to není něco jako zednická kramle.  

To čertovo kopýtko, jímž zkušení debatéři umějí poukázat na skrytý problém, se nejspíš čistě pro názornost dá nahradit kopýtkem srnčím či kozím. Stejně jako ty pověstné dlouhé nože, na jejichž možné použití v povolebních nocích čeští politici občas poukazují. Nerozeznatelné makety se dají koupit v každém Tescu. A kámen úrazu? Viděl ho snad někdy někdo? Stejně jako úhelný kámen ho snadno nahradí kus žuly, jaký se dá najít na každé druhé stráni.   

Bylo by půvabné, kdyby se tyhle pracovní pomůcky, jež někdo považuje spíše za slovní plevel, zhmotnily a veřejní debatéři, protože nejde jen o politiky, je začali sebou nosit. Obávám se, že se tak nestane – už slyším námitku, že by to významně zvýšilo rozpočet – nepochybně přímo řádově.