Domníváme se totiž, že v ideální podobě měly by být tyto podzimní dny chvílemi všeobecného vzpomínání a jásání. Jenže ony jsou onou tak zvanou mlčící většinou obyvatel české kotliny brány ryze prakticky, jako potenciální volné dny, které se dají využít mnohem lépe než slavením – a státnost ve všech jejích podobách lze zcela pustit z hlavy. Jako něčím významné dny je vnímá jen tak zvaná hlasitá menšina.
I ta se ovšem vlastnímu slavení věnuje jen z menší části. Hodně z těch, kdo při takovýchto příležitostech vyjdou do ulic, tam vycházejí nikoli jásat, nýbrž proti něčemu protestovat, případně si na něco stěžovat – ať už oprávněně, nebo jen umanutě. Když člověk čte druhý den noviny, má pocit, že jde víc o jakési protestfesty nežli svátky.
Z hlediska potenciální protestní kapacity je na tom z našich státních svátků nejhůře – nebo nejlépe, záleží na úhlu pohledu - svatý Václav. Dáno nejspíš naší sekulárností, a možná i víc než tisíciletím, které od knížecí bratrovraždy uplynulo, protestní projevy jsou jen umírněné a poměrně intelektuální.
Když už do něčeho tepou, tak do stavu katolické církve. Pravda, v posledních pár letech, kdy svatého Václava objevil i Václav Klaus, protestní potenciál svátku poněkud vzrostl, o což se ovšem nezasloužil patron českého státu, nýbrž jeho prezident. Přesto však míra protestů je uměřená a hlavně, obejde se bez velkého křiku.
Pohádkovou podobu státního svátu coby čiré radosti, jak ji v roce 1929 v Povídání „Jak pejsek s kočičkou slavili 28. října“ sepsal a namaloval Josef Čapek, už dávno ztratil svátek Masarykův, který prošel více proměnami. Nejprve byl nacisty zrušen, poté komunisty ponížen do podoby Dne znárodnění.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz