Nevím, jakého věku jsou autoři, z uvedeného článku ale soudím, že jim nebude více než 40 let, zatímco autorovi fotografií, panu Gustavu Aulehlovi, bude v roce 2021 devadesát let.
Rozhodně nemám nic proti zveřejněným fotografiím, které považuji za tak prosté a obecně pojaté a už vůbec ne unikátní, že si nemohu ani náhodou pomyslet, že by neměly být, jak autoři článku významně zdůrazňují, po chuti komunistům. Spíš si myslím, že po chuti těmto pánům nejsou především sami komunisté. Nicméně pan Gustav Aulehla v době své fotografické „éry“ vyfotografoval běžný, všední či obyčejný život lidí od roku 1956 až do roku 1991. Fotografie mají částečně dokumentační charakter, jinak ale spíš zachycují společenskou pointu a život v době, kdy lid Československa budoval válkou zničenou zemi, stavěl továrny, domy, byty, školy, divadla, divadla, kina, nemocnice, silnice, železnice a také zemědělství a další životně důležité objekty a věci, aby se lidem žilo lépe. Rozhodně ve fotografiích pana Aulehly nespatřuji nic, co by bylo ideologicky škodlivé, nevhodné, co by nemělo být, jako konstatují autoři, komunistům po chuti.
Rozumím ale tomu, že si pánové chtějí přihřát svou antikomunistickou polívčičku na postideologickém vařiči, když se k obsahu a tématům fotografií vyjadřují údajně jako k důkazu, že Aulehla si byl dobře vědom, že většina jeho fotografií je v komunistickém režimu nevystavitelná. Pokud se autoří, pánové Poláček a Vocelka, resp. Pospěch domnívají, že Aulehlovy fotografie vyjadřují něco, co mělo komunistům vadit, pak tím jen dokazují, buď jak málo toho vědí o minulosti, nebo ji záměrně a účelově zkreslují. Ale budiž, je-li můj odhad jejich věku správný, pak je neznalost částečně omlouvá, na druhé straně chtějí-li dokazovat, jak komunisté zakazovali či v lepším případě jim nebyly po chuti forografie pana Aulehly, případně jiných fotografů, pak by si měli řádně prohlédnout archívy, aby mohli správně označit ty fotografie, které evidentně nebyly či nemusely být komunistům po chuti.
Na druhé straně existovala řada fotografů, kteří fotili, co se jim postavilo do cesty, a nepamatuji, že by měli být ze strany komunistů nějak zakazováni nebo persekuováni. Že ne všechny fotografie jim byly publikovány, není vůbec nic zvláštního a je to docela běžné, praktikovalo se to vždy a všude a je tak tomu i dnes. Tím chci říct, že bylo-li panu Aulehlovi odmítnuto publikování fotografií, ještě neznamená, že nutně nebyly komunistům po chuti, nebo jim vadily.
Jak z článku vyplývá, pan Gustav Aulehla se prý stává jednou z hvězd českého humanistického dokumentu, o jeho díle se začíná stále více hovořit. Opravdu pozoruhodné hodnocení. Je však zajímavé, že jeho „významnou“ tvorbou se někdo začal zabývat po tak dlouhé době, resp. na sklonku života pana Aulehly, a že se jeho „humanistickým“ dokumentem nezabýval nikdo dříve. O panu Gustavu Aulehlovi a jeho životě se toho z článku čtenář mnoho nedozví, neboť kromě toho, že fotografoval, se např. neví nic o jeho povolání, práci, životě apod. V žádném případě nechci panu Aulehlovi nic podsouvat, ale mohu se domnívat, že pokud se o své fotografické činnosti a příhodách s tím souvisejících zmínil až v tak pokročilém věku, že ne všechno jím bylo řečeno tak, jak autoří článku čtenářům předkládají. Obávám se, že tak, jak pánové zcela irelevantně deklarují údajnou nevhodnost fotografií z pohledu komunistů, stejně tak lze účelově a tendenčně zkreslit či „převyprávět“ také vyprávění pana Aulehly.
Co byste popřáli Janu Hrušínskému do nového roku?Anketa
Je totiž víc než nepravděpodobné, že by pan G. Aulehla své „idelogicky“ pojaté zážitky. jako např.: "Za fotografování jsem byl v cele předběžného zadržení tuším čtyřikrát, ale vždycky jsem nakonec vyvázl“, nebo také: "Na setkání se sovětskými vojáky mám i velmi nepříjemné vzpomínky. Pokusili se mi prohledat byt, naštěstí se jim to nepovedlo. Také mě zatkli a chtěli odvést do kasáren, abych jim podal jakési vysvětlení. Když jsem to odmítl, odvedli mě na policii - Veřejnou bezpečnost. Domovní prohlídce jsem se pak stejně nevyhnul. Naštěstí jsem měl polovinu svých negativů schovanou u své kamarádky," takto skutečně prožil, jak údajně „popisuje“ v knize pan Aulehla.
Již samotná skutečnost, že podle autorů článku tyto události pan Aulehla „popisuje“ v knize (Sudetská kronika), vyvolává do značné míry pochybnosti, že události jím popisované byly skutečně tak, jak je po padesáti a více letech letech zmiňuje, a zda třeba nebyly autorem, resp. autory upraveny či převyprávěny k obrazu svému. Pan Aulehla je dnes velmi starý muž a jeho vzpomínky či vyprávění mohou být do značné míry nepřesné, případně i poněkud smyšlené, což může nahrávat autorům k ideologické úpravě jeho vyjádření.
Nemalý problém také vidím v poznámce v nadpisu článku Tak se kdysi žilo v Sudetech, kterou dávají autoři do souvislosti s fotografiemi pana G. Aulehly, ačkoliv jeho fotografie o Sudetech jako takových nic konkrétního nevypráví, nedokumentují. Fotografie pana Aulehly, pocházející z dřívějšího prostředí bývalých Sudet, pouze věrohodně ukazují, jako se kdysi v této části Československa žilo v době, což zdůrazňuji, od roku 1956 a později. Je sice pravda, že tato oblast Československa byla v předválečném uspořádání (po jeho zabrání Němci) považována za Sudety. Po skončení II. světové války a odchodu sudetských Němců z těchto oblastí se bývalé Sudety staly znovu součástí právoplatného území Československé republiky.
Nicméně panem Aulehlou pořízené fotografie pocházejí z doby od roku 1956, tedy v době, kdy již Sudety jako takové neexistovaly, což také sami autoři zmiňují. Touto provokační zmínkou o Sudetech v souvislosti s fotografiemi p. Aulehly s údajnou tematikou života v Sudetech provokují a otevřeně podporují snahu Sudetoněmeckého landsmančaftu o jejich údajných právech na „svou vlast“, na oblast Opavska, Krnovska atd., jako území, patřící sudetským Němcům, jak se o tom velkohubě zmiňuje vůdce SL pan Posselt.
Nevím, jak se k těmto skutečnostem staví sám pan Aulehla, ale protože autoří zmiňují pana Aulehlu jen jako autora fotografií, notabene z doby, která nemá se Sudety nic společného, je zřejmé, že jejich cílem není v článku (a zřejmě ani ve zmíněné knize Sudetská kronika) reálně popisovat životní fotografickou činnost pana Aulehly, potažmo život lidí v době existence Sudet jako takový, ale jeho fotografické práci dávají úmyslně zcela jiný význam, a to přívlastek antikomunistického aktivisty, který jako by svou fotografickou (amatérskou) činností vyvíjel také činnost proti komunistickému režimu.
Zarážející ovšem je, že i historik pan Pospěch nerozlišuje období Sudet v době předválečné, resp. v době trvání II. světové války, a období po jejím skončení, kdy toto území bylo vráceno Českoslovenku, poté co bylo v roce 1938 zabráno fašistickým Německem. To, že na tomto území žili občané německé národnosti, nic nemění na faktu, že by pan Pospěch jako historik měl uvádět fakta, která odpovídají období po válce, resp. od roku 1956, kdy pan G. Aulehla svou fotografickou činnost v této oblasti Československa začínal. Nemám ve zvyku někoho obviňovat nebo osočovat, ale v případě článku jmenovaných autorů je zcela evidentní, že z pana Aulehly chtějí udělat div ne odbojáře a zmínkou o Sudetech jako by chtěli ospravedlňovat zcela nepřijatelné nároky Sudetoněmeckého landsmančaftu na vrácení tohoto území. Jejich článek je tedy nejen v rozporu s realitou, ale snůškou úmyslně zkreslených skutečností a možná také poškozením jména takřka devadesátiletého p. Gustava Aulehly. Kniha Sudetská kronika, je-li psána ve stejném duchu jako tento článek, pak může být docela zajímavou (!) četbou.
(článek najdete ZDE)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
